Kavárna Albertina (hravý příběh)

Albertina dohlížela na přípravu chlebíčků a salámových, sýrových a šunkových mís. Občas její vrásčitá ruka s několika masivními zlatými prsteny poupravila tu plátek šunky, tu vajíčko s kaviárem, tu olivu. Končil říjen a vítr kolem kavárny studeně foukal. Albertina pocítila na zádech mráz. Možná se tak hlásila nastupující zima, možná se tak hlásila smrt. Ani jedno, ani druhé Albertinu neděsilo. Zim prožila už devadesát a smrt byla blízko. Velmi blízko. Pousmála se. Dobelhala se k oknu kavárny a vyhlédla na malé ubohé náměstí.

Takový pěkný dušičkový večírek...Miluše Pagáč

Před patnácti lety, brzy po pádu železné opony, si Albertina vyjela na zájezd po západní Evropě. Bolavé dvacáté století. V Lucemburku brzy po ránu na jednom z náměstíček otevírala svou kavárnu žena zhruba stejně stará jako Albertina. Distingovaně proháněla personál a sama také pracovala. Albertině všichni kolem kavárny připadali neuvěřitelně čistí, kultivovaní a milí. Blahobytná spokojenost. Pracovali. Měli radost. Byli tiší a příjemní a na úrovni.

Albertina hleděla na ubohé náměstíčko před sebou, ale necítila hořkost ani žal. Život byl takový, jaký byl, a s tím se nedalo hnout.

Tohle náměstíčko a tohle město nebývaly ubohé a špinavé. Albertina ty časy pamatovala. Když se narodila, zuřila ještě v Evropě první světová válka. Malé městečko na pomezí severní Moravy a Slezska patřilo tenkrát k rakousko-uherské monarchii. Když byly Albertině dva roky, vzniklo Československo.  Albertina během svého života často dumala nad tím, jestli to pro její městečko bylo dobré. Dobu mezi válkami si pamatovala jako krásné období plné porcelánu a skla vybraných značek, bílých vyšívaných ubrusů, těžkých záclon a tmavého nábytku. Hrávala na klavír, chodila na tenis, učila se francouzsky a několikrát strávila léto v Paříži. Kavárna Albertina byla místem pro místní smetánku. Snídaně, odpolední káva, večerní likéry a víno, zákusky a studená kuchyně, biftečky, řízečky a štrúdl… Její dědeček Albert byl skvělý kavárník, přitáhl do městečka Vídeň i Paříž a měl své publikum, které mu za to bylo vděčné.

Když nepřicházel žádný vnuk, dali poslední vnučce jméno Albertina. Albertina se měla stát dědičkou, Albertina měla dále vést kavárnu.

Na podzim roku třicet osm ale do městečka dorazila německá armáda. Albertina si pamatovala dusnou atmosféru konce třicátých let. Jednu dobu si připadala jako Shakespearova Julie, protože se zamilovala do Němce. Pro její českou rodinu byla taková volba nepřijatelná. Navíc Hans Albertinu ignoroval. Mladá žena, nešťastně zamilovaná, mohla  připomínat Julii. Jenže Hans neměl pro Češku cit. Albertina byla krásná, vzdělaná, byla dědičkou kavárny a vždy se kolem ní točilo dost mladíků. Ne však Hans. Později jako důstojník wehrmachtu padl v Rusku a ona se ho už nikdy nemohla zeptat, jak to tenkrát opravdu bylo. Vadilo mu, že je Češka? Nebo se mu prostě jen nelíbila? Zbyly jen domněnky.

V kavárně bylo teplo, Albertina dala zatopit. Na stolech sražených k sobě v tabuli pro studený bufet zářily bílé ubrusy. Stěny kavárny byly vyzdobeny, jak se slušelo v tuto dobu, v dušičkovém duchu. Suché trávy, makovice, šišky, jeřabiny, šípky, chvojí, zářivé chryzantémy a barevné svíčky. Albertina se pousmála. Úsměv na její stařecké tváři vypadal jako škleb.

Válku Albertina prožila v pronajatém bytě s rodiči, prarodiči, tetou, strýcem a jejich dcerami. Rodina zvyklá na velký životní prostor se tísnila ve dvou místnostech městského bytu v Ostravě. Pád a šok, který prožili, považovali za dočasný, věřili, že válka skončí a oni se vrátí. Prarodiče během války zemřeli a Albertina dnes věděla, že osud jim tak učinil milost. Zemřeli ve víře, že se rodina brzy vrátí do svého domu, do své kavárny, do svého života. Albertina se zašklebila. Její obličej vypadal zle a pomstychtivě.

Poválečné Sudety – zmar, bída a nenávist. Kavárnu dostali zpět, ale hostů nebylo. Opuštěné domy Němců lákaly lůzu a dobrodruhy, nebo chudáky, kteří nechápali, k čemu kavárna je. Hospody, ty se uživily. Ale s kavárnou byl konec. Dál se sice praly ubrusy, leštilo se sklo a příbory, vyspravily se záclony a závěsy a čekalo se. Kavárna však chřadla. Otec v kavárnické zástěře. Matka v kuchyni u nádobí. Albertina čekající na hosty. Bylo jí tenkrát třicet let a nebyla vdaná. Všechno jí nějak uniklo. Ženiši, děti, peníze… Zbyla jen prázdná kavárna a pocit, že něco je špatně. Po třech letech usilovné snahy o obnovu živnosti komunisté všechno zabavili. Byl konec. Otec skončil ve vězení, matka u nádobí v jedné z místních hospod. Z bytu nad kavárnou dostali výpověď. Banální příběh ze střední Evropy.

Ve svých sedmdesáti pěti letech Albertina dostala svou kavárnu zpět. Výborný vtip. Zpočátku chtěla dům prodat a do městečka se nevracet, ale pak ji napadlo, že by měla srovnat účty. Byla svobodná, bezdětná a stará. Měla neomezené možnosti. Pár let čekala. Pak prodala všechen navrácený majetek. Kromě kavárny. Tu si ponechala. Prodala les, pozemky a zchátralý dům na okraji města. Kdysi ho měla dostat jako svatební dar. Tenkrát to byla vila se zahradou. V devadesátých letech – barabizna na spadnutí. Shromáždila slušnou sumu a ještě se trochu zadlužila, ale nechala opravit dům, ve kterém kdysi byla kavárna. Kavárnu znovu otevřela. Nechávala žehlit ubrusy, leštit sklo, i když bylo průmyslové, a příbory, i když byly jen nerezové. Její kavárna měla styl. Postupně se začali objevovat hosté. Časem jich přibylo. Kavárna Albertina nebyla zlatým dolem. Její majitelka ale žila skromně, platila slušně personál, a tak kavárna přežívala. Mělo to všechno nějaký smysl? Albertina strávila svůj život v recepcích různých hotelů, bez stálého bydliště. Měnila místa pobytu, to bylo to jediné, co se dalo v báječných komunistických letech měnit. A teď? Komu kavárnu odkáže? Nikoho neměla, nikoho si nevážila, a taky by nikdo nedokázal dřít jen proto, aby udržel jakousi chiméru, kterou ona sama v sobě nosila po celé dvacáté století.

Neměla ráda lidi. Neměla ráda tuhle veselou sebranku. Všichni si jenom hrají. Pro zábavu a lenošení jsou schopni udělat cokoliv. I zabíjet, vraždit, loupit, lhát, podvádět – jen aby byla zábava. Albertina viděla celé dvacáté století. Nikdo jí nenamluví, že lidstvo je ušlechtilé. Sebranka je to. Chléb a hry. Celá pravda o lidstvu.

Albertina se rozhodla, že svůj život završí skvělou zábavou. Proto dnes chystala chlebíčky, obložené mísy, dorty a drobné zákusky. Všechno podle receptů svého dědečka.

Kuchařce se odpoledne udělalo nevolno a zanedlouho zemřela. Neměla ochutnávat. Její tělo leželo na podlaze v kuchyni. Albertina je nedokázala odklidit. Musela sama nanosit občerstvení do kavárny, to jí dalo s holí v ruce hodně práce,  a zamknout kuchyň. Dokud představení neskončí, nikdo kuchařku nenajde.

Mladá servírka nalévala sekt. Albertina stála u vchodu a vítala hosty. Nezapomněla na nikoho. Velevážení místní politici hrající si na božstvo, představitelé místního fotbalového klubu, mladý lékař hrající věčně tenis, jezdící na kole a cestující do exotických zemí ( toho starého Albertina nepozvala – jeho život nebyl hrou), ředitelka místní školy (věčně se nakrucující slepice), farář ( Albertina nesnášela jeho vševědoucí výraz a úpornou snahu vidět každému až do žaludku), dva velmi hraví majitelé místních firem, činovníci místního mysliveckého sdružení (uštvat a zabít). Mezi honoraci ale pozvala i několik vyhlášených alkoholiků a hráčů. Bezstarostná čeládka, která vyzrála na život.

Její sestava byla dokonalá. Popíjeli sekt, cpali se vybranými lahůdkami a nevěděli proč. Albertina je spokojeně pozorovala. Už si nepamatovala, jaký směšný důvod uvedla na pozvánky. Přišli ale všichni. Pěkná hra. Albertina si váhavě vzala chlebíček. Mohlo se stát, že by na ni nevyšlo, a to by nechtěla. Zakousla se do veky se salátem a šunkou. Jed nebyl cítit. Spokojeně se pousmála. Pobídla mladou servírku, aby si vzala taky. Dívka neváhala a začala se cpát stejně jako ostatní. Albertina hleděla na vznešenou společnost. V létě chodila po lese a sbírala a sušila správné byliny. Dnes už lidi přírodě nerozumí. Nasušila dost jedu na tuhle dušičkovou oslavu. Ze světa se jí odcházelo dobře. Viděla blednoucí tváře, přemáhání, falešné úsměvy, pak posedávání a – konec. Sama snědla několik zákusků, aby některé předběhla. Když cítila, že přichází její chvíle, usedla na židli a čekala. Křeče, bolest, závrať a tma…

Kavárna Albertina poskytla svým hostům poslední pohoštění. Chvojí vonělo, šípky a jeřabiny zářily, plamínky svíček romanticky ozařovaly místnost. Takový pěkný dušičkový večírek.