Prověrka hodnot (povídka)

Boris soustředěně pozoroval pohyb mořských vln. Poloseděl a pololežel na lehátku v malém palmovém háji u hotelu a vnímal pravidelný pohyb vodní masy vzdálené jen pár desítek metrů od jeho natažených nohou. Voda klidně a pravidelně masírovala písčitou pláž a vytvářela příjemný protiklad Borisovy napjaté mysli. Dopoledne se chýlilo k obědu a Boris věděl, že přijde zlom. Jeho napětí se brzy uvolní.

Od rána jako kdyby bilancoval. Neměl tyhle stavy rád, čas od času ho ale přemohly. Jako dnes. Karibik, dny volna a písčitá pláž. Prostředí pro vrchol luxusu. A v tom vrcholném luxusu Boris přemítající o smyslu života. Je to vůbec on?

Na své splíny měl Boris osvědčenou metodu. Už roky. Vzpomínal na své předky, především na svého dědu. Ve srovnání s jeho životními osudy vyznívala všechna Borisova takzvaná traumata jako dětská hra na pískovišti.

Boris už od dětství věděl, že život neprobíhá podle příruček. Měl například dvě babičky, jako každý, ale jeho dědové byli tři.  Jeho otec měl otce dva. Biologického a … Boris dodnes nevěděl, jak říkat tomu druhému. Náhradní? On ale náhradní rozhodně nebyl, byl skutečný. Opravdový? To by zase nebylo fér vůči tomu biologickému. Mohl vymýšlet spousty přídavných jmen. Ke slovu otec se však přídavná jména nehodila. Snad kromě slova biologický. Jinak – otec je prostě otec, v tom slově je vše. Bez přídavných jmen. A tak je lepší smířit se s tím, že jeho otec měl prostě dva otce. To je nejpřesnější.

Když byl malý, nepřipadalo mu to divné. Děda Bert žil s babičkou v Kobeřicích, děda Arne a druhá babička v sousedních Bolaticích a děda Otto s tetou Elzou v Berlíně. Divné mu to začalo připadat v okamžiku, kdy se jeho kamarádi v jeho dědech nevyznali. Asi tak v desíti letech se proto doma začal ptát. A dostával vyhýbavé odpovědi. Ty odpovědi měly svou logiku, na jeho otázky vpodstatě odpovídaly, on ale cítil, že cosi zatajují. Už od dětství byl úporný. Nakonec se aspoň dopátral toho, že berlínský děda je jeho biologickým dědou a že odešel do války a všichni si mysleli, že padl. Přišla o tom úřední zpráva. Kobeřická babička, která s ním měla dvě malé děti, Borisova otce a jeho setru, se znovu vdala. Děda Bert vyženil dvě děti a znovu vznikla rodina. V roce 1945 se však děda Otto z války vrátil. Padl na ruské frontě do zajetí a několik let strávil v sovětském lágru. Když po skončení války přišel domů, zjistil, že jeho děti říkají táto jinému muži. Děda Otto se rozhodl přihlásit se k odsunu. Odešel se svou sestrou do Berlína a už nikdy se na Hlučínsko nevrátil.

Dítě přijímá jako přirozené vše, co ho obklopuje. Nepřirozený je pouze vzdálený svět. Boris spokojeně žil ve světě svých rodin, navštěvoval své dědy na Hlučínsku a o prázdninách jezdíval za svým třetím dědou do Berlína. Jeho kamarádi měli ve svých rodinách taky bizarnosti s kořeny ve válce, jiné než Boris, ale bizarnosti to byly. Až do maturity – nic zvláštního. Odmaturoval na hlučínském gymnáziu a pak se vydal do Prahy. Tam jeho přirozený svět dostal prudké rány.

„Tvůj děda byl ve wehrmachtu?“

Otázka u piva. V Praze u piva padaly nejpodivnější otázky a zdálo se, že je nikdo nebere vážně. Tón téhle mu dal najevo, že je prašivý.

V Kobeřicích měl každý dědu, co sloužil u wehrmachtu. Téměř každý měl dědu ve wehrmachtu i na hlučínském gymnáziu. Jinak to být nemohlo. Všichni dostali povolávací rozkaz, všichni odešli sloužit. Někteří padli, někteří se vrátili. Nevybavoval si nikoho ze svých kamarádů, kdo by neměl dědu na nesprávné straně fronty.

Boris věděl, že o tomhle nesmí na oficiálních místech mluvit. Řekl to ale u piva. V hospodě.

„Tvůj děda byl ve wehrmachtu?“

Otázka zazněla nad hospodským stolem jako zvon ohlašující nálet.

„No,“ řekl pomalu, „byl…“, ale to už věděl, že měl mlčet.

„To je ňáká blbost, ne?“ řekl kdosi.

Boris jen mlčky potřásl hlavou a potáhl z cigarety.

Neměl to říkat.

Psal se rok 1982, svět byl rozdělen na Východ a Západ a život v Praze určovaly normy. Boris jim nevyhovoval ani v hospodě u piva. Jeho cejch byl horší než… Nevěděl přesně, jaký cejch byl nejhorší, ale věděl, že ten jeho ho odsuzuje. Netušil k čemu, ale že odsouzen je, to věděl.

V hospodě u piva se v Praze řešilo všechno. Politika, sex i prachy. Hospoda snesla jakýkoliv příběh. Borisův příběh se sem ale nehodil. Byl z jiné planety.

Naučil se mlčet.

Od gymnaziálních let ho tabuizovaná minulost jeho rodiny fascinovala. Jak to tenkrát opravdu bylo? Všichni jeho dědové měli za sebou vojenskou službu ve wehrmachtu, bojovali v Rusku, jeden z dědů strávil několik let v zajateckém táboře na Sibiři. A Boris o tom vůbec nic nevěděl. Zdálo se mu přirozené mluvit ve stáří o tom, co člověk zažil v mládí. Obzvlášť, když minulost byla dobrodružná. Jeho dědové však o minulosti mlčeli. Dva zemřeli ještě před Borisovými patnáctinami. Třetí děda, berlínský, žil však až do roku 1996. Boris při každé návštěvě doufal, že děda konečně promluví. Že poodhalí tajemnou roušku minulosti a řekne mu, jak to tenkrát všechno bylo. Zpočátku byl jeho nátlak jemný, jen nenápadně stáčel řeč směrem, který ho zajímal. Později vyvíjel tlak silnější a silnější, děda se však tvářil, že nic nechápe. Veškeré náznaky opomíjel, veškeré výzvy přehlížel.

Boris z návštěv jezdíval zklamaný. Z jeho zvědavosti se postupně stávala posedlost. Připadalo mu, že se prostě něco dozvědět musí.

V devadesátých letech, Borisovi tehdy bylo lehce přes třicet, děda promluvil. Seděl na kuchyňské židli v malém bytě na velkém berlínském sídlišti a vyprávěl. Plynule a promyšleně, jako kdyby si svou řeč velmi dlouho připravoval. Boris poslouchal jako zařezaný. Z příběhu tekly plným proudem násilí, ponižování, brutalita, krev, zlost a nenávist. Boris chtěl mockrát říct: „Dost!“ a utéct. Ale nemohl. Nenechal dědův příběh spát, tak dlouho a tak urputně naléhal, až uvolnil stavidla. Nemohl teď říct: „Dost!“, a utéct.

Děda byl věcný. Nelitoval se, nelitoval druhé, jen mluvil.

Ta část příběhu, v níž děda vystupoval jako vězeň, byla pro Borise snesitelnější. Odporné násilí mířilo proti dědovi, byl obětí a Borisova hrůza se měnila v lítost, rozhořčení a pocit křivdy. Jenže této části příběhu předcházela část jiná. Odporné násilí páchal děda. Nemusel říkat, jaké. Boris hodně četl, už roky se snažil dopátrat pravdy. Borisova hrůza z této části příběhu byla čistá. Neměla šanci se v cokoliv proměnit. Možná se měl stydět, měl ale celý život svého dědu rád. Necítil stud. Byl ochromen.

Později, když byl sám, brečel vzteky.

Tehdy se také dozvěděl, že teta Leni, o niž se děda a jeho sestra v Berlíně starali, ochrnula při osvobozování Hlučínska, ruští vojáci ji brutálně znásilnili.

Úpornost spojená s neodbytnou zvědavostí dostala Borise na lopatky. Pochopil, že pro některá proč neexistují proto, i kdyby se tisíckrát snažil najít odpověď. Jeho proč zoufale a ukřivděně trčela z pozemské perspektivy vzhůru ke vznešeně mlčícím nebesům. Člověk by se musel stát bohem, aby pochopil. Napadlo ho tehdy, že je lepší nechat minulost spát. Nechat ji spát tak dlouho, dokud se nadobro nerozpadne. Jeho zvědavost byla ukojena. Co tím ale získal?

Následující týdny nebyly příjemné. Boris měl rodinu, rozjížděl podnikání, potřeboval spoustu sil. V hlavě měl balast a ten mu síly ubíral. Tehdy si uvědomil tak trochu jiný význam alkoholu. Místo pokusů o pochopení se ztřískal, jak zákon káže. Vydržel pít několik dní v kuse a pak těžce střízlivěl. Tělo zdevastované alkoholem úpělo, Boris se jen ztuha hrabal z kocoviny. Jenže pak mu bylo líp. Jako by ze sebe cosi setřásl, jako by cosi ztratil, jako by cosi zapomněl. Nezajímalo ho, co to bylo. Možná to v křečích vyzvracel, možná to odplavalo s průjmem. Ať už to bylo, jak chtělo, ulevilo se mu. Odporná špína, která se mu týdny válela v hlavě, byla pryč.

Boris byl rodinný typ. Možná to vzhledem k jeho životu v posledních letech tak nevypadalo, ale on věděl, že rodinný typ je.

Na lehátku u bazénu ležela na slunci jeho štíhlá dvacetiletá dcera a na lehátku vedle ní jeho třicetiletá druhá žena.

V posledním čtvrtstoletí se mu podařilo vybudovat prosperující firmu. Borisovou specializací byla genetika. Kdysi mu připadalo, že si tento obor vybral náhodně. Dnes už věděl, že v jeho výběru žádná náhoda nebyla. Genetika si ho přitáhla. Nakolik je v člověku genetická danost a nakolik je v něm sociální vklad? Který z jeho dědů na něj měl větší vliv? Ten, co s ním odmalička vyrůstal, ale jehož genetický vklad se rovnal nule, nebo ten, kterého vídal jen pár dnů v roce, ale měl jeho genetický fond? Otázky, které ho v osmnácti vůbec nenapadaly, vynořily se až časem, ale přišly. Genetika byla jeho osudem.

 Ovšem už od dob studií ho odpuzoval uzavřený akademický svět. Jeho styl, to bylo spojení vědy s byznysem. Neetické? Nízké? Možná. Pro Borise ale jedině správné. Dokázal se zakousnout do problému jako bojový pes, neviděl vpravo, ani vlevo, jen držel svou kořist a nehodlal se jí za žádnou cenu vzdát. Věděl, kdy povolit a kdy stisknout víc, vycítil, jak provádět zásadní chvaty. Úpornost byla silným rysem jeho osobnosti: dokázal věci dotáhnout do konce a nebál se nezvyklých řešení. Proto často končil jako vítěz.

Na pláži v Borisově výhledu se objevil nesourodý pár: muž v Borisových letech a mladičká blondýna. Prošli pláží a vběhli do vln. Muž vypadal velmi šťastně. Hladil mladičké tělo své přítelkyně, laskal se s ním a smál se smíchem, který bere věk.

Nedělej to, napadlo Borise. Nedělej to, vycouvej. Ten chomout, který tě čeká, neutáhneš.

Boris znovu pohlédl ke svým ženám u bazénu.

Na posledním společném výletě zachytil zvláštní palčivý pohled své dcery, který se ho naprosto chladně ptal: Opravdu jsi tohle chtěl? Předtím nic podobného neregistroval. Přesto si uvědomoval, že ten pohled a ta otázka nebyly nové. Byly už asi dlouho přítomné, ale on je nevnímal. Nevnímal… Možná je vnímal, ale nepřipouštěl si je. Chtěl, aby se jeho nová žena a stará dcera skamarádily. Chtěl, aby byly jeho zázemím.

 „Já už toho mám opravdu plné zuby,“ sekýrovala Borise dnes u snídaně jeho mladá žena.

A jako pozadí dceřin chladný pohled a v něm otázka: Opravdu jsi tohle chtěl?

Ne, tohle jsem nechtěl.

Netušil jsem, že se přitažlivá mladá žena z velmi prostého sociálního prostředí promění během několika let v semetriku, která mě bude držet v šachu dvěma malými dětmi. Měl jsem lépe studovat její genetický vklad.

Pravda, kterou nedávno pochopil, kdeco otrávila. Tráva byla méně zelená, nebe méně modré a slunce hřálo buď příliš, nebo málo.

Naletěl.

Jeho milovaný Karibik s ním letos nesoucítil. Byl k jeho nechuti lhostejný.

K bazénu vběhly Borisovy malé děti. Boris cítil, že chce být šťastný. Chce mít pocit, že jeho rozhodnutí jsou správná a že vedou ke zlepšení pozic.

Dnes v noci ho probudilo prudké bušení srdce. Jeho mladá žena vedle něj klidně spala. Věděla, že Boris užívá léky ke snížení krevního tlaku, k regulaci dny a že by měl začít užívat lék proti zvyšující se hladině cholesterolu. Nepřikládala tomu žádný význam. Jako kdyby užíval lentilky. Borise léky trápily, možná ho někdy i děsily. Uvědomoval si díky nim smrtelnost. Děsí podobné myšlenky i ostatní muže nad padesát? Nebo jen ty, kteří mají malé děti a mladé ženy?

Noční bušení srdce a panika mu čas od času připomínaly, že tempu svého života úplně nestačí.

Zaregistroval mrzutý výraz své ženy. Animační program pro děti skončil a ona by se měla přestat slunit a začít se věnovat vlastním dětem.

Pohlédl na hodinky. Doba oběda se blížila.

K dětem vstala Borisova dcera. Výraz Borisovy ženy se vyladil do klidu.

Boris zachytil pohled své dcery. V pohledu kupodivu nebyl chlad, byl v něm soucit.

Zavřel oči a zaklonil hlavu.

Opravdu si zasluhuje soucit?

Byl dobrý táta, tím si byl jistý. Býval i dobrý manžel.

Přesto všechno rozbil.

Co ho hnalo vpřed?

Zbytečná otázka. Vpřed ho hnalo to, co vždy: úpornost a touha po netradičních řešeních. Životní zkušenost ho naučila, aby se nebál nezvyklých situací. Nezvyklost neznamenala tabu. Naopak. Nezvyklost, to byl jiný pohled, šance objevit dosud nepoznané cesty. V životě i v byznysu. Život neprobíhá podle příruček.

Pousmál se.

Se stejnou úporností jako do byznysu či pátrání po rodinných tajemstvích šel do své druhé životní šance. Věřil, že dokáže žít život ještě jednou. Cítil, že se před ním otevírá nový prostor. Žena, do které se prudce zamiloval, byla mladá, krásná, svobodná a lačná. Pocházela z mizerných sociálních poměrů a Borisovi imponovalo, že se svým životem hodlala zatočit. Vzbuzovala v něm ochranitelské pocity, radovala se z věcí, které už roky tvořily Borisovu samozřejmost, a tak si ani neuvědomoval jejich hodnotu. Vracel se ve vzpomínkách o čtvrtstoletí zpátky, kdy neměl nic, jen touhy a plány. Nechtěl svou nevěru ututlat, nechtěl zničit gejzír touhy a opojení, který v něm jeho milenka otevřela. Život mu dával druhou šanci. Rozhodl se ji přijmout.

Dnes už věděl, že to nebyla druhá šance, ale úkladná prověrka hodnot. Vyměnil sám sebe za chiméru, za prchavý sen. Mladá žena vzbuzující touhu ochraňovat se rychle proměnila v dračici. Tou ostatně byla i předtím. Jen to Borisovi uniklo. Boris byl pragmaticky vyhlédnut jako ekonomicky silný subjekt, který poskytne oporu. Byl okouzlen, nalákán a lapen.

Jeho mladá žena si snadno zvykla na vysoký standard, do něhož sňatkem vplula. Protože nikdy nemusela tvrdě pracovat, považovala vše za samozřejmost. V dětství strádala, teď kompenzovala. Měla nárok na luxus. A Boris? Měl její mladé tělo, dvě malé děti a pocit, že tahle jízda je, a ještě bude, velmi drahá.

Konečně nastala doba oběda. Karibské nebe, bílý písek a mořská nádhera dostanou za chvíli na chvíli správný náboj. Borisova mladá žena se po kapce alkoholu stávala snesitelnější. Alkohol tupil její ostrý jazyk a projasňoval její tvář. Až jeho žena vypije aperitiv a pár skleniček vína k obědu, bude mít Boris do večera klid.

Na terasu u bazénu vstoupil dokonale upravený číšník. Nesl před sebou kulatý tác se třemi skleničkami.

Boris vstal ze svého lehátka a zamířil za svými ženami. Pohlédl na svou dospělou dceru a dva caparty v její blízkosti. Myslí mu projela vzpomínka na předchozí manželství. Rychle sáhl po skleničce s aperitivem a převrátil ji do sebe.

Co je jedna zlatokopka proti světovým válkám? Boris věděl, že ať udělal v životě jakoukoliv chybu, život jde dál. Musí se s tím porvat. Chyba nechyba.

Karibik za jeho zády mu mohutným hučením dával za pravdu.