Boží mlýn

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Jestli si myslíte, že v něčem zase lítám kvůli nějaké ženě, dávám vám za pravdu. Pokud si ale myslíte, že je to žena, která mi dovede rozkolísat krevní tlak, jste úplně vedle.

Všechno začalo naprosto nečekaně v mojí malé kuchyni.

Bylo vedro k padnutí. V červnu meteorologové předpovídali deštivé a chladné dny pro celý červenec i srpen a já jim tak trochu věřil. Nastoupil jsem totiž na nové místo, do ochranky v nákupním a zábavním centru. Říkal jsem si, že než se to rozjede, na počasí tolik nesejde. Jenže meteorologie se svým věštěním byla vedle jak ta jedle a já zpocený z vedra a z prudkého rozjezdu na novém pracovním postu. I přes ten pot ale vidím, že tahle práce nebude špatná. Nic extra akčního, spíš rutina, ale mně to stačí. Jsem bývalý polda a bydlím sám v malém bytě v průmyslovém velkoměstě. Nejsem žádný dobrodruh a život jsem měl pohnutý ažaž.

Ale zpět k mé kuchyni. Je malá, útulná, ne zrovna vycíděná, ale ohřívám si v ní své hotovky ze supermarketu rád. Pojídám je pak z plastových misek, co můžete rovnou vyhodit, a koukám na park, který začíná u bloku domů, v němž je můj malý byt s malou kuchyní. Prostě pohoda.

Tentokrát jsem ve své kuchyni neseděl sám. Na židli proti mně seděla u mého stolu sousedka. Měla zarudlé oči, oteklý nos a rozpadlé rty. Ne že by mě to dojímalo, ale přece jenom se ve mně cosi jako soucit ozývalo. Tu ženu potkávám na chodbách domu už patnáct let. Vyměňujeme si klíče od bytů, když někam odjíždíme, a přiměřeně tomuto aktu si i důvěřujeme. Nikdy jsme spolu nespali, i když příležitostí jsme k tomu mohli mít víc než dost. Nevím, jak se na to dívá ona, ale za sebe můžu říct, že z toho nikdy nic nebude. Ta žena není můj typ.

Takže seděla v mé kuchyni ve stavu, který se mi vůbec nelíbil, a žmoulala kapesník. Bylo mi jasné, že má průšvih a že neví, jak mě požádat o pomoc. Nehodlal jsem jí to nijak ulehčovat. Nakonec z ní ta story vypadla.

Její dcera se před časem odstěhovala do Prahy a tam se nešťastně zapletla. Nastěhovala si domů chlápka, který byl podle toho, co jsem slyšel, psychopat. Jasně, zpočátku to byl ten správný příběh, kdy se zamilujete, poblázníte a sestěhujete. Jenže pak to začne. Jsou případy, kdy to lidé ustojí, tenhle to ale nebyl. Děvence se chlápek přestal líbit, tak se s ním rozešla a vystěhovala ho.

Nevím, jak vy, ale já bych se stěhováním vždycky počkal. Možná ze mě mluví zkušenost, možná bývalý polda, ale myslím si, že takové ty legrácky na zkoušku můžou vyjít docela draho. Jako se to stalo dceři mojí sousedky.

Chlápka vystěhovala, jenže on byl úporný jak kuna. Nehodlal se vzdát. Pronásledoval ji, vyhrožoval jí, děsil ji. A trvalo to už víc než rok.

„Já vím, že je to pro policii, ale já myslela, že byste s tím možná něco dokázal udělat a že by to pak nemuselo přes policii jít,“ škytala mi v slzách v mé malé kuchyni sousedka.

Co byste dělali na mém místě?

Já samozřejmě kývl a slíbil jsem, že s tím něco udělám.

Podala mi lístek se jménem a adresou a momentku, z níž se na mě usmíval ukázkový tmavovlasý hezoun.

Neznám ho?, problesklo mi hlavou. Pak jsem si ale řekl, že mi jen někoho připomíná.

„Nevíme, kde bydlí, víme jen, že pracuje u téhle firmy.“

Levé obočí mi vyjelo lehce vzhůru, což je u mě výraz velkého překvapení. Nepatřím ke kdovíjakým znalcům naší stověžaté matičky, tuhle adresu jsem ale znal. Nečekal jsem, že chlapík, co se chová jako magor, bude pracovat v jednom z největších byznys center střední Evropy.

„Výlohy zaplatíme,“ ujistila mě sousedka, a tak jsem si vyrazil do naší stověžaté.

Když jsem vystoupil z vlaku, který dobře klimatizoval, připadalo mi, že mi někdo jednu vrazil. V rozpálených ulicích se nedalo dýchat a všude kolem se pohybovaly rozšklebené obličeje otrávené z toho, že musí v tomhle vedru trčet ve městě.

V byznys centru na břehu Vltavy však vládlo příjemné klimatizované léto. V bazéncích bublaly fontánky, umělé rostliny simulovaly přírodu a designované lavičky nabádaly k usednutí. Nic jsem nedal na tuhle parádu. Znal jsem pár chlápků, co pracovali v tomhle nádherném prostředí. Moje babička říkávala: V puse med, v srdci jed, a tohle na ně přesně platilo. Většina chlápků, které jsem tady poznal, už bez kokainu nedala ani ránu. Nedivil jsem se jim. Makat v tempu, jaké určuje velký byznys, není pro každého. Ovšem já tady tenkrát nebyl kvůli kokainu. Řešili jsme partičku, co vykrádala data. Já jsem v tom byl náhodně, protože jinak byly mojí specializací násilné trestné činy.

Naposled jsem tady byl před dvěma lety a od té doby se tady nic nezměnilo. Změnil jsem se pouze já. Už jsem nenosil policejní průkaz. Byl jsem náhodný občan bez jakýchkoliv privilegií.

Věděl jsem, že pracovní doba je v těchhle místech hodně dlouhá. Svou akci jsem nasměroval na obědovou pauzu.

Můj plán byl jednoduchý. Chtěl jsem si na chlapíka počkat, trochu ho skřípnout, postrašit a vypařit se. Spoléhal jsem na své improvizační vlohy a na moment překvapení.

Usadil jsem se u jezírka s bublající fontánkou, vytáhl fotografii hezounka a začal se rozhlížet kolem. Hala byla obrovská a stále se v ní pohybovali nějací lidé. Čekal jsem, jak dlouho bude trvat, než budu na monitorech vyhodnocen jako podezřelý. Trvalo to necelých deset minut. Mladá recepční si vyslechla telefonní hovor, položila sluchátko a zamířila ke mně. Měla docela pěkné nohy a příjemný úsměv.

Vtom jsem ho zahlédl. Trochu jsem zalitoval, že utíkám před konverzací s mladou recepční, ale nešlo to jinak. Hezoun vystoupil z proskleného výtahu a zamířil ven směrem k restauracím a kavárnám.

Znovu jsem měl pocit, že toho chlápka odněkud znám. Zpovzdálí jsem ho sledoval. Čím déle jsem za ním šel, tím mi byl povědomější.

Když zmizel v jedné z restaurací, zaváhal jsem. Co když mě zná a zdrhne dřív, než se k němu přiblížím?

Nervózně jsem pokračoval v chůzi mezi obrovskými slunečníky, které vrhaly stín na obědvající manažery, směrem dál k Vltavě.

Vedro nad Vltavou bylo poněkud snesitelnější než to, které mě provázelo dopoledními ulicemi. S klimatizovaným létem uvnitř komplexu se však nedalo srovnat.

Zapálil jsem si cigaretu, pozoroval Vltavu s výletními loděmi a usilovně přemýšlel. Můj jednoduchý plán dostal vážnou trhlinu. Toho muže jsem znal. Už jsem o tom nepochyboval. Jeho jméno mi ale nic neříkalo a to mě mátlo. Jako polda jsem byl extra třída ve jménech a tvářích. Teď jsem tady měl tvář i jméno a nic. Ani škrt. Jen ten divný pocit. Že bych už nebyl v kondici?

Zapálil jsem si novou cigaretu a koutkem oka zahlédl strážného. Mířil ke mně.

„Jste v nekuřáckém prostoru, pane,“ upozornil mne důrazně a počkal si, až típnu svou právě zapálenou cigaretu.

V té chvíli mi všechno došlo. Černá uniforma a drzý pohled. Falešný strážný.

Hezouna jsem opravdu znal, jednou, bylo to pár let zpátky, jsme se setkali. Měl tenkrát světlé vlasy a na sobě uniformu člena ochranky. A ten případ, ten se tomuhle podobal jako vejce vejci.

Mladá holka si k sobě nastěhovala blonďatého hezounka, po čase se s ním rozešla, vystěhovala ho a on ji pronásledoval. Jenže to mělo dost špatný konec. Volal nás soused té holky, že se vedle v bytě něco děje. Přivolaná hlídka situaci vyhodnotila jako násilný tresný čin. Když jsme přijeli my, byl barák i chodník před domem plný lidí. Udělal jsem tenkrát profesionální chybu. Zahlédl jsem uniformu a šel se zeptat, co a jak. Chlápek mě drze poslal nahoru a zmizel. Byl to pachatel, což jsem samozřejmě předtím netušil. Holka jeho útok přežila, ale případ jsme nemohli uzavřít. Po chlápkovi se slehla zem. No bodejť, přesunul se z mého průmyslového velkoměsta do stověžaté a změnil podobu i totožnost. Takže týpek, co má dobré kontakty s podsvětím. Vida.

Zavolal jsem na číslo, které není v žádném veřejném seznamu a vždy mi vezme hovor. Svěřil jsem se. Do druhého dne na chlápka čekala policie a sebrala ho. Věřte nebo ne, byl to on. Úctyhodný manažer s vysokým platem, pružnou pracovní dobou, drahým autem a čistým trestním rejstříkem. Nu, svět je podivuhodné místo.

Možná vás to překvapí, ale považuju se za milovníka výtvarného umění. Mám rád obrazy. Abych nebyl v naší stověžaté úplně zbůhdarma, skočil jsem si do Musea Kampa. Madam Mládková si na pár týdnů z mého velkoměsta půjčila Klimtovu Juditu, obraz, na který se rád chodívám koukat. Ta žena na obraze je totiž přesně můj typ. Naše dostaveníčko na Kampě se vydařilo. Jen mě napadlo, že Holofern si ji k sobě taky neměl nastěhovat. Na druhou stranu – vůbec jsem se mu nedivil.