Pandořina skříňka (14)

Z rádia se linul jeden obehraný song za druhým. Agáta držela nohu pevně na plynu a rychle, soustředěně a vztekle uháněla z Prahy.

Ilustrace Dagmar Václavíková

Včerejší večer nedopadl dobře. Když se objevila zpátky v salonku, Tony se k ní s instinktem lovce přiblížil, zapátral v jejím obličeji a stroze se zeptal:

„Co se děje?“

„Potkala jsem tady nějakou ženu, tvrdila mi, že byla tátovou milenkou.“

Tonyho rysy ztvrdly a po zbytek večera se k ní choval odměřeně. Agáta z něj cítila obrovský vztek. Cestou domů mlčel a Agáta se nepokoušela mlčení prolomit.

Tony nesnášel výkyvy v rodinných náladách. Nedokázal se pak plně soustředit na svou práci a to ho přivádělo k úzkostem a následně k výbuchům hněvu. Agáta už několik týdnů byla samý výkyv a uvědomovala si to.

Když se vrátili domů, uklízela dlouho cosi nesmyslného v kuchyni. Pak se odličovala a sprchovala v koupelně, chodila zabalená v županu po bytě a myslela na to, že až se ráno probudí, vyrazí ihned za Aninou. Až se k ní dostane, sedne si někam a poslušně jako pes bude čekat, až na ni Anina bude mít čas.

Dvě hodiny po půlnoci konečně ulehla. Když se uvolnila, cosi ji pod levým ramenem zatlačilo. Nahmatala natáčku a rozplakala se. Tiše, sebelítostivě a důkladně. Tony vedle ní pravidelně oddechoval, ona svírala v ruce natáčku a myslela na to, že se v jejím životě cosi nenávratně mění, že na změnu není připravená a že má strach.

Napětí, které mezi Tonym a Agátou večer vzniklo, nepovolilo ani ráno.

„Co budeš dnes dělat?“ zeptal se mrazivě Tony nad hrnkem čaje.

„Nevím.“

„Kdy jsi byla naposled na penzionu?“

„Nevím.“

„Jsi tam zaměstnaná,“ řekl Tony a ve spodních tónech jeho hlasu zněla mrazivá výhrůžka.

„To mi nemusíš připomínat,“ odpověděla s co největším klidem Agáta.

„Zřejmě musím. Kdyby ses věnovala práci, neměla bys čas na blbosti.“

Agáta pevně stiskla zuby a neřekla nic. Krájela něco nesmyslného na pracovní desce a byla k Tonymu otočená zády.

Tony rázně vstal od stolu, zasunul hlučně židli a odešel.

Agáta přestala krájet a usedla k ranní kávě.

Zblázním se.

Úplně regulérně se zblázním.

Jak mu mám vysvětlit, že ten penzion nenávidím?

Já chci zpátky do knihovny…

Jsem jako malé dítě, kterému sebrali hračku?

Nakonec se Agáta oblékla a vyrazila za Aninou. Prudká jízda jí rovnala myšlenky.

Když sjela z rychlostní komunikace na silnici nižší třídy a vjela do lesa, ozvalo se z rádia pár tónů, při nichž ztuhla.

To je přece…

Přidala zvuk a zpomalila.

Schellinger.

Usmála se a ještě víc zpomalila.

Z rádia řvala píseň, kterou už roky neslyšela.

Kde to vyhrabali?

Kdo vpašoval mezi odrhovačky, které od rána poslouchá, tenhle úžasný song?

Prázdná silnice, les a Schellinger. Dávné vzpomínky ožily a cosi zázračného oživily.

Všechno zase bude dobré.

Určitě.

Vyjela z lesa. V prostoru před ní se objevilo městečko, v němž pracovala jako ředitelka základní školy Anina.

Agáta sjela na maličké náměstí, zaparkovala a zamířila do cukrárny na kávu. Když ji dopila, poslala Anině zprávu, že je na místě.

Máš štěstí,přišla za chvíli odpověď, mám dnes na tebe čas. Přijeď.

Anina Agátu uvítala v ředitelně, usadila ji do křesla a položila před ni mísu jahod.

„Už jsou jahody?“ podivila se Agáta.

„Už? Vždyť za chvíli budou prázdniny.“

Co všechno mi ještě uniká?

„Musím něco dodělat, tak chvíli počkej. Potom zajedeme k nám, zbytek dodělám večer.“

„Díky. Jsem moc ráda, že sis na mě udělala čas.“

Anina se usmála, nasadila si brýle a ponořila se do monitoru počítače.

Agáta ochutnala jahodu. Byla výborná. Živá. Nic supermarketového. Čerstvá, zralá, červená, šťavnatá jahoda. Ochutnala další. Do lahodných pocitů zazněl školní zvonek. Ve zlomku sekundy se budovou rozlehl neuvěřitelný hluk. Agáta znervózněla.

Anina dál klidně pracovala.

Otevřely se dveře, kdosi se cosi Aniny zeptal, ta ani neodvrátila zrak od monitoru a odpověděla, dveře se zavřely, ale vzápětí se znovu otevřely…

Tohle bych nevydržela.

Je tu kravál jak na bojišti.

Po deseti minutách se znovu ozval školní zvonek a hluk začal pomalu, velmi pomalu, slábnout.

S Aninou během hlučné přestávky nic nehnulo. Hleděla do monitoru, popíjela čaj a občas ťukla do klávesnice.

Když skončila, Agáta vyhrkla:

„Jak v tomhle můžeš pracovat?“

„Zvyk. Musíš se naučit neslyšet to.“

„A to jde?“

„Máš ještě jednu možnost: zhroutit se.“

Rozesmály se.

Před školou Anina nasedla do své malé pežotky a rozjela se k vesnici, v níž bydlela. Agáta ji se svým vozem následovala.

Anina našla své místo. Je vyrovnaná.

Může se jí stát to, co mně?

Může jí půda, na které stojí, ujet pod nohama?

Nemůže.

Má pevné kořeny.

Když dorazily, usadila Anina Agátu na zahradě a odběhla do domu. Po chvíli se vrátila s obrovským džbánem vody, v níž plavala kolečka citrónu a čerstvá máta.

„Kávu?“ zeptala se Anina.

„Kávu,“ usmála se Agáta.

„Turka?“ zadívala se upřeně Anina na Agátu.

„Turka,“ odpověděla správně Agáta.

Nic se nezměnilo.

Velký rodinný dům, zahrada, vzrostlé ovocné stromy, ovocné keře, záhony květin a zeleniny. Anina byla konzervativní až do morku kostí. Když před víc než čtvrtstoletím ukončila vysokou školu a začala učit na venkově, připadalo Agátě a Mirce, že se zahrabala. Život, to přece byla Praha, jediné pořádné velkoměsto ve východní Evropě.

Anina přinesla kávu, jahody a kus piškotu.

„Peklas?“ zeptala se Agáta.

„Ráno. Ta tvoje esemeska mě docela vyděsila. Co se děje?“

„Já nevím. Je to takový guláš, že se mi z toho točí hlava a zvedá žaludek.“

Agáta se napila kávy a uvolněně se rozhlédla kolem sebe.

„Tady je takový klid,“ hlesla.

„To se ti jen zdá. Každou chvíli někdo startuje sekačku nebo pilu, řvou děti, hádají se dospělí, nebo se něco slaví… Teď je tu ale dobře.“

„Od té doby, co zemřela matka… Slyšíš, jak jí říkám? Matka. Prostě, co umřela, všechno se kolem mě zbláznilo. Našla jsem dopis, ve kterém Alžběta schvaluje to, že nešla na potrat. Chápeš? Chtěla mě dát pryč. Já jsem vždycky cítila, že je všechno mezi námi odtažité… Pak jsem se dozvěděla, že táta studoval na kněze a matka ho svedla. Vůbec to nechápu, znala jsi je, připadali mi oba tak upjatí. A aby toho nebylo málo, potkala jsem včera večer ženskou, měla určitě přes sedmdesát, a ta mi řekla, že byla tátovou milenkou. Od osmašedesátého. Já si připadám jak v nějakém stupidním filmu. A propustili mě z knihovny.“

„Cože?“

„Úsporná opatření. Víš, že jsem dělala na zkrácený úvazek, tak jsem byla první na řadě.  Skončila jsem před třemi týdny, ale nejsem schopná o tom mluvit. Pokoušela jsem se sejít s Mirkou, ona to ale vůbec nechápe. Já vím, že se lidé dostávají do daleko horších situací, jenže… Všechno se mi hroutí, Anino.“

„Tak všechno určitě ne. Tony a děti jsou v pořádku, nebo ne?“

„Jo, to jsou. Tony mě zaměstnal na penzionu. Já tam ale nejsem schopná být. Všechno je tam přece nastavené, funguje to. Nechci, aby si lidi mysleli, že teď nemám nic na práci, tak jim jdu koukat pod prsty. Co tam mám dělat? Vymýšlet? Ale co? Nebo obsluhovat? Nebo uklízet? Anino, já se z toho zblázním.“

„No, lehké to nemáš. Já bych teda nechtěla přijít o svoji školu. Asi bych se zhroutila.“

„Ta knihovna mě urovnávala. Nevím, jestli tomu rozumíš, ale měla jsem pocit, že dělám něco smysluplného. Copak já jsem typ do kšeftu? Mám strach Tonymu přiznat, že v penzionu nechci pracovat, vymyslel by něco jiného a to by mě mohlo sešrotovat úplně. Ten penzion ještě jakžtakž snesu. Ale napořád?“

„Musíš si něco najít sama.“

„Ale co?“

„No, co?“

„Nejhorší je, že teď pořád narážím na naše. Jsem z toho všeho strašně zmatená a nikoho se nemůžu na nic zeptat.  Vůbec jsem svoje rodiče neznala. Pamatuješ si, jak jsem zdědila ten dům ve Slezsku? Připadalo mi to romantické, zatajená minulost… Teď to vidím úplně jinak. Děsí mě to. Můj děda bojoval jako voják wehrmachtu v Rusku. Půjčila jsem si o tom nějaké knížky. Já jsem věděla, že to bylo hnusné, ale když to čteš a víš, že tam byl tvůj děda a nevíš, co tam doopravdy dělal… Je mi z toho na zvracení. Alžběta mluvila o mojí babičce, prý to byla primitivní venkovanka, ani česky pořádně neuměla. Jaký vlastně byl můj otec? Považovala jsem ho za inteligentního, vzdělaného a ukázněného. Teď jsem se dozvěděla, že původně studoval na kněze a moje matka ho de facto svedla. A včera… Ty jeho věčné služební cesty, to byl čas, kdy žil něco úplně jiného, než znám, neumím si to vůbec představit. Přiznal veřejně milenku, všude se s ní ukazoval, chtěl se rozvést. To je tak hnusné, Anino.“

„To můžeš jen stěží pochopit.“

„Já vím. Představ si, že jsem našla fotku, kde je můj táta v roce čtyřicet čtyři. Bílé podkolenky, kožené kraťásky, velká bílá svíce. Vypadá jak henleinovec. Co to bylo proboha za dobu?“

„Nám dávali pionýrský šátek. Znamenalo to pro tebe něco?“

„Svět je šílený blázinec.“

„Děti si máloco uvědomují. Žijí v nějaké společnosti a ta je obléká, nutí někam chodit, něco říkat, něco dělat… Tohle bych neřešila.“

„Pořád mě to pronásleduje. Ještě nedávno jsem nevěděla, kam dřív skočit: máma, práce, Tony, děti… Všecko je najednou pryč.“

„A co vlastně děti, jak se mají?“

„“Kuba se jen třese na to, až dostane tu správnou nabídku a zmizí do nějakého úchvatného hotelu v úchvatném velkoměstě.“

„Má holku?“

„Jo. Blondýna, dlouhé vlasy, šatičky, botičky a nehtíčky. Už to trvá dost dlouho a už jsme z toho s Tonym dost nervózní.“

„Proč?“

„To je takový vztah nevztah. Co vlastně chtějí? Skvělý mejdan? Hodně drahou dovolenou? Úžasný sex? Fajn, může být. Ale to je všechno?“

„Moji kluci se taky k ničemu nemají. Chtěla jsem, aby oba studovali, a teď si říkám, jestli to vůbec k něčemu je. Mají skvělé zaměstnání, ale k čemu? Třeba kdyby tolik nestudovali, běhala by teď tady po zahradě vnoučata a oni by byli šťastnější. Připadá mi, že jsou samá úzkost, pořád potřebují v něčem obstát, ale mně to většinou připadá spíš směšné. Byli jsme taky takoví?“

„Dnešní doba přeje chamtivosti.“

„Chamtivosti?“ zamyslela se Anina. „No a co Lukáš a Bety?“

„Lukáš si žije ve svém světě. Pokračuje ve španělštině pro mezikulturní komunikaci. Bizarní obor, ale necháváme ho, není dravý a jazyky mu jdou. Bety teď končí první ročník ekonomky, potatila se, chválabohu. Někdy mám ale obavy, že se pobabila.“

„Myslíš, že by mohla být po tvé matce?“

„Snad ne,“ Agáta se odmlčela a po chvíli pokračovala: „Strašně mi vadí, že nechtějí žít v rodině.  Jednou místo vnoučat budeme mít psy, živé hračky, co nezatěžují tak moc jako děti.“

„Dětičky tě už nepotřebují, co?“

„Právě.“

„Proč si nezajedeš do toho Slezska?“

„Proč?“

„Nevím. Když tě to pořád tak pronásleduje… Třeba bys tam našla nějaké příbuzné.“

„Všichni jsou mrtví, ten bratranec byl poslední z rodiny.“

„Tak někoho vzdáleného, nebo sousedy…“

„To mi připadá divné.“

„Aspoň uvidíš místo, kde tvůj otec vyrůstal.“

„Tam jsem už ale byla.“

„No jo, ale tenkrát jsi byla jiná.“

„To je fakt. Bylo to takové… Povrchní? Asi.“

„Něco bys udělat měla. Připadá mi, že se motáš v kruhu.“

„To je ono. Motám se v kruhu. Jenže Tony mě zabije, jestli zjistí, že jsem tam byla. Nesnáší to. Myslí si, že bych to měla nechat být, nemyslet na to.“

„Prosím tě, jak dlouho jsi vdaná?“

„No dlouho, proč?“

„No právě. Víš, co říkala moje babička?“

Agáta se rozesmála.

„Jistě. Chlapovi nesmíš nikdy lhát,…“

„…ale nemusí vědět všechno.“

„No jo, ale jak to mám udělat?“

„Tony věčně někam jezdí.“

„Nemusím teď do práce… Máš pravdu, něco bych měla udělat. Cokoliv, nebo mě to sežere.“

Když se Agáta vracela do Prahy, průměrná rychlost její jízdy byla daleko nižší než ráno a po dlouhé době zase přemýšlela o věcech, které měly horizont dál než zítra, a nebála se jich.