Pandořina skříňka (15)

Rozhodnutí odjet do Slezska jako kdyby v Agátě uvolnilo lavinu. Hned druhý den po návštěvě u Aniny se rozjela na penzion, její myšlenky však patřily výletu do Slezska. Penzion se dostal tam, kde byl dřív: na vedlejší kolej.

Ilustrace Dagmar Václavíková

Tony měl být začátkem července v Dubaji, v srpnu se tam chystal ještě jednou a taky si plánoval cestu do Německa. Agáta se rozhodla vyrazit do Slezska hned v červenci. Objednala si nocleh v malém penzionu a čekala, jestli Tony opravdu odjede. Když bezpečně přistál v Dubaji, vyrazila.

Cesta do Slezska jí trvala několik hodin. Matně si ji pamatovala z doby před lety, když tam jela obhlédnout své dědictví. Vzpomínala na Slezsko jako na venkov plný upravených domů a zahrad. Dům jejích předků ten venkov hyzdil, byl špinavý a otlučený, dlouho ho zanedbávali.

Jak asi vypadal dům, když tam byl naposledy otec?

Působil už tehdy oproti ostatním domům zanedbaně?

Možná ano a otci to bylo líto.

Nebo se styděl.

Když jsem tam byla já, na otce jsem myslela jen málo.

Proč jsem víc nepřemýšlela? Mohla jsem se tenkrát ještě ptát matky.

Jenže mě to nezajímalo.

Ale proč?

Sakra, proč?

Proč mě to zajímá až teď, když už není koho se ptát?

Tenkrát před lety Agáta bydlela v ostravském hotelu, blízko kanceláře, která vyřizovala pozůstalost po jejím bratranci. V Darkovicích strávila pár hodin. Prošla dům, přilehlé budovy, zahradu, sad. Posbírala tenkrát v domě pár věcí na památku. Byl to nějaký porcelán a krabice starých fotografií.

Kde jsou ty hrníčky?

Že bych je dala do sklepa?

Až přijedu zpátky, najdu je a budu z nich pít kávu.

Tony zešílí.

Ne, Tony si toho ani nevšimne.

Do penzionu Agáta dojela večer. Najedla se a šla si brzy lehnout. Neubránila se kritickému zkoumání všeho. Penzion byl srovnatelný s tím jejich. Velikostí i službami a to Agátu rozladilo. Měli by se s Tonym zamyslet, jak svůj penzion popohnat trochu vpřed. Pocit, že kdesi v pohraničí jsou služby na podobné úrovni jako u nich, jí nebyl po chuti.

Ráno posnídala a vyrazila do Darkovic. Neměla žádný plán. Její vítězství spočívalo v tom, že dorazila. Bez Tonyho vědomí a bez vědomí dětí. Bety a Lukáš pracovali přes léto v zahraničí a Kubovi řekla, že jede za Aninou a že tam přespí.

Teď byla na místě a nevěděla, co má udělat.

Zaparkovala v prostoru, který byl zřejmě centrem obce. Matně si na místo, kde dům stával, pamatovala, a tak se vydala pěšky dům hledat. Kupodivu se jí cesta k domu opravdu vybavila. Jenže místo domu, na který si pamatovala, objevila nádhernou vilu. Rozhlížela se kolem sebe, ale ubezpečila se, že se nemýlí. Okolí poznala. Dům, kterým se před lety procházela, zmizel. Nadobro.

Co jsem čekala?

Že tady ta ruina ještě pořád bude strašit?

Na sousedním pozemku zahlédla ženu. Nezaváhala ani na okamžik a oslovila ji.

„Prosím vás, můžu se vás na něco zeptat?“

„Co potřebujete?“

„Víte, před lety jsem prodala dům, který tady stával…“

„Vy jste Kocurová?“

„Už ne, ale byla jsem.“

„Pojďte na chvilku dál.“

„Já nevím…“

„Pojďte, musím vás ukázat mámě.“

„Mámě?“

„Znala celou vaši rodinu. Pojďte. Nebojte se,“ usmála se žena na Agátu.

Na zahradě seděla pod pergolou stará žena.

„Mámo, to je vnučka od paní Kocurové.“

Žena překvapeně vzhlédla.

„Vítám vás,“ řekla a zvědavě na Agátu hleděla.

„Dáte si kávu?“ zeptala se mladší z žen.

„No… Ano, dám si.“

„Posaďte se, ať se na vás podívám,“ vyzvala Agátu stará žena.

Agáta jako zhypnotizovaná usedla ke stolu.

„Tak vy jste Helmutova dcera,“ řekla stará žena a začala zkoumat Agátin obličej. „Je tam podoba, je. Ale ty oči… Jako bych viděla paní Agnes.“

„Paní Agnes?“

„Máma od Helmuta, měla oči, jako máte vy. A vy jste tu už byla. Viděla jsem vás. A pak jste ten dům prodala.“

„Vy si na mě pamatujete?“

„Chodila jste po zahradě, po domě a v obchodě jste byla.“

Agáta se rozesmála. Netušila tenkrát, že je tak důkladně pozorována.

Objevila se mladší žena s kávou.

„To je zvláštní náhoda,“ řekla Agátě, když pokládala na stůl šálky s kávou. „Chystáme se dnes na pohřeb sestry vaší babičky. Bylo jí skoro sto roků. Měla byste jet s námi.“

Agáta ztuhla.

Jet na pohřeb?

„Viděla byste svoji rodinu,“ dodala žena.

„Moji rodinu? Vždyť všichni umřeli…“

„Ti z Darkovic, v Benešově ale… Paní Agnes měla dvě sestry a obě měly děti. Byli to bratranci a sestřenice vašeho otce. Viděla jste je někdy?“

Agáta mlčky zakroutila hlavou.

„Nemohla je vidět,“ řekla stará žena. „Helmut přece…,“ zarazila se a pohlédla na Agátu.

„Co Helmut?“ zeptala se Agáta.

„Nejezdil sem. Paní Agnes měla vaši fotku. Říkala… Když jste se narodila, jela se na vás podívat do Prahy. Věděla, že Helmut vás sem nepřiveze, tak se vydala do Prahy, aby vás viděla. Měla vaši fotku za sklem v kuchyni.“

Agátou projela neznámá vlna podivného stesku, silná a náhlá. Uviděla v duchu starou kuchyň, kredenc se skleněnou vitrínou, starou ženu a svou fotografii.

Babička.

Agáta měla vždy jen jednu babičku. Tu pražskou. Nastrojenou, načesanou a přísnou. Nosila jí pravidelně dárky, vodila ji do zoologické zahrady a do muzea a dbala na to, aby se Agáta vždy správně chovala.

Tahle babička byla jiná.

Smutná.

Opuštěná.

A já mám její oči.

Agáta zaslzela.

Co se to se mnou děje?

Vyhrabala z kabelky balíček kapesníků.

„Promiňte,“ omlouvala se ženám. „Promiňte.“

„To nic. Ona vás měla ráda. Často vykládala o tom, jak byla v Praze a jak vás viděla, pochovala si vás. A mluvila o tom, že máte její oči. Víte, vaše sestřenice umřela dva měsíce před tím, než jste se narodila. Paní Agnes se ve vás viděla, byla jste její slunko.“

Agáta se naplno rozplakala. Chtěla odsud utéct, ale zároveň chtěla dál sedět a dál poslouchat. Cosi hluboko v ní tu smutnou starou ženu, která toužila po své vnučce a po svém synovi a nemohla s nimi být, objímalo.

„Poplačte si, to pomůže,“ tvrdila stará žena. „Řekni ještě o tom, jak paní Agnes umřela,…“

„To bylo divné,“ řekla mladší žena. „Našli ji na půdě. Ona byla nemocná, zápal plic měla, a když nikdo nebyl doma, vyšla na půdu a tam umřela. Bylo to divné, ale divné věci se stávají. No, a když jste prodala ten dům, našli sousedi na půdě starou truhlu.“

Agáta přestala plakat.

„Starou truhlu?“

„No, starou truhlu, takovou…“

„Já si na ni vzpomínám. Zakopla jsem tam o ni, ale bála jsem se ji otevřít, byla už skoro tma…“

„V té truhle byl starý vojenský kabát a dopis. Ten dopis psal váš děda z fronty, že má paní Agnes z toho kabátu ušít kabát pro Helmuta. To se dělalo, chlapi z fronty posílali věci, tady byla chudoba. Můj děda poslal z italské fronty na Vánoce balík potravin, konzervy a tak. Připravoval ho už od léta. V prosinci ho zabalil a nachystal. Jenže pak padnul. Přišel dopis, že je mrtvý, a za dva týdny přišel ten balík. Kamarád ho našel a poslal. Bylo to jak pozdrav ze záhrobí.“

„To je strašné,“ zašeptala Agáta.

„ Je, ale taková byla doba. No, a paní Agnes Helmutovi kabát neušila, schovala ho do truhly. Asi se šla ještě na ten kabát podívat a zpátky už nedošla…“

„Co je s tím kabátem?“

„Byl v dobrém stavu, sousedi ho dali do muzea do Hlučína.“

„A ten dopis?“

„Ten tam bude taky. Tak co, pojedete na ten pohřeb?“

„Já nevím…“

„Je to ve tři v benešovském kostele. Budu na vás čekat před třetí na náměstí.“

Agáta se rozloučila a opustila Darkovice.

Připadala si jak hlavní postava nepovedeného filmu.

Hrdinka bojuje sama se sebou.

Mám jet na pohřeb?

Nebo mám odsud zmizet?

Všechny tam uvidím.

Stojím o to ale?