Pandořina skříňka (19)

Praha se dusila v tropickém vedru, ale v rozlehlém obchodním centru vládlo příjemně klimatizované léto.

Agáta seděla v malé restauraci u sklenice s vínem a chtěla chrlit na Mirku informace o dokumentu, na který neustále myslela. Cosi jí v chrlení ale bránilo. Informace z ní kapaly opatrně a pomalu.

„Chtěla jsem se tě zeptat, jestli neznáš někoho šikovného s kamerou, šlo by tak o dva až tři natáčecí dny. No, a pak bych to potřebovala s někým stříhat a někdo musí udělat hudbu a zvuk…“

„Na kameru bych někoho měla, s tím střihem ti pomůžu já, najmeš si studio v jedné agentuře, co se mnou spolupracuje. Dělají pro nás reklamní spoty, domluvím to. A s hudbou a zvukem by neměl být žádný problém. Mám dva tipy, jeden vyjde. Nejtěžší to bude s kamerou. Slušný kameraman s kvalitní technikou má pořád dost práce. Na kdy to chceš?“

„Nevím. Září? Dobré světlo a tak…“

„Víš co, já mu hned zavolám.“

Mirka poodešla z prostoru restaurace a přiložila si k uchu mobil. Agáta ji pozorovala, jak rázuje sem a tam po otevřeném prostoru, vysoká, štíhlá, krátkovlasá a sebevědomá. Když se po chvíli vrátila, usmívala se.

„Ty máš ale štěstí, v září by to šlo. Musíš se s ním sejít, ať se domluvíte. V srpnu bude většinou v Drážďanech, ale teď je tady. Takže?“

„Kdykoliv dopoledne,“ vyhrkla Agáta.

„Fajn. Tohle dáme esemeskama.“

Ještě si chvíli povídaly a Mirka během řeči čile posílala zprávy a odpovídala na ty, které jí přicházely.

„Tak příští týden v úterý v deset dopoledne tady.“

„Jak ho poznám?“

„Nevím. Je docela přitažlivý, má něco přes čtyřicet… Ale bacha, je hodně ženatý.“

„Já jsem zase hodně vdaná.“

Rozesmály se.

„Ukaž, já si tě vyfotím,“ řekla Mirka. „Pošlu mu tvoji fotku. Je to profík, pozná tě.“

Agáta si spěšně prohrábla vlasy a usmála se. Mirka si však s její fotkou nedělala žádné starosti. Zmáčkla foťák na svém mobilu a vzápětí už Agátin portrét spolu s potvrzením schůzky letěl nebeským prostorem kamsi do neznáma.

Nakonec to nebude tak složité.

Lehkost Agátiných myšlenek u stolu v restauraci měly na svědomí dvě deci červeného vína, jejich účinek ale postupně vyprchal. Když Agáta později sjížděla do útrob metra, lehkost myšlenek byla tatam. Dostihl ji pocit, že se dočista zbláznila.  

                                                                                           x x x x x

Večer se Tony vrátil z práce dřív než obvykle. Ledabyle před Agátu položil obálku a řekl:

„Něco pro tebe mám.“

Agáta zvědavě obálku otevřela a ztuhla. Týden pro dva v Algarve. Odlet pozítří dopoledne.

V době, kdy bych se měla sejít s kameramanem, budu na pláži v Algarve.

„Ty nemáš radost?“

Oceán, skály, písčité pláže, vítr a klid.

„Mám šok.“

„Napadlo mě, že se teď nemusíme na nikoho ohlížet, nemusíme řešit děti, rodiče, knihovnu… Prostě se sebereme a poletíme.“

„Nebude tam ale hrozné vedro? Je konec července.“

„Prý je tam teď líp než tady.“

Tony si otevřel pivo a spokojeně se uvelebil před televizí.

Agáta odešla do kuchyně a zavřela za sebou dveře. Připadala si jako spiklenec. Vybrala v mobilu Mirčino číslo a napjatě čekala, až Mirka mobil vezme.

„Čau, děje se něco?“ ozvala se Mirka po chvíli.

„Já příští týden na tu schůzku nemůžu. Tony koupil zájezd a nic mi neřekl.“

„Teda, ty se máš… Pošlu ti Davidovo číslo na mobil a adresu na e-mail, domluv si to všechno sama. Já mu teď zavolám, ale zbytek je na tobě.“

„Jasně, díky.“

Zbytek je na tobě.

Agáta projela diář a zahleděla se na týden označený Tonyho přítomností v Dubaji.

Tiché pípnutí ohlásilo příchod esemesky. Zpráva obsahovala číslo mobilu a emailovou adresu kameramana.

Fajn.

Z obýváku se ozývalo dunění vojenské techniky.

Zbytek je na tobě.

Agáta pocítila prudký útok paniky.

O co se to proboha snažím?