Pandořina skříňka (20)

Týden v Algarve utekl jako voda. Oceán z Agáty vyplavil všechny starosti a zlé myšlenky. Poprvé v životě surfovala a poprvé v životě dokázala nemyslet na opatrnost.

Po prvním dni ji všechno bolelo, byla otlučená a vysílená, ale ta chvilka na prkně za všechnu bolest stála. Po pár dnech se chvilky prodloužily na chvíle a v závěru pobytu jednu jízdu na velké vlně ustála až téměř do konce. Tony ji pobaveně sledoval z hotelové terasy a slíbil jí, že ještě někdy někam, kde se surfuje, vyjedou. Život na prkně měl říz.

Když jejich letadlo přistálo na letišti, měla Agáta pocit, že vše, co ji čeká, zvládne. Rozhodla se nemyslet na staré problémy, chtěla se dívat vpřed. Uvěřila, že najde něco, co ji zaujme, něco, co bude mít smysl.

Doma na ně zcela neplánovaně čekal Lukáš. Okradený, vyčerpaný, hladový. Přišel ve Španělsku o peníze a o doklady a vrátil se stopem do Prahy.

„Proč jsi nezavolal?“ křičel na něj Tony.

„Chtěl jsem si to vyřešit sám.“

„Byli jsme v Algarve, tam je to ze Španělska kousek!“

„Jak jsem to měl vědět?“

„Měl jsi ZAVOLAT!!!“

Lukáš v sobě dusil slzy lítosti a vzteku, chtěl se Tonymu vzepřít, ale neměl k tomu dost sil. Vzpurně mlčel a mračil se a úporně se snažil nebrečet.

Tony soptil vzteky.

Stáli proti sobě jako dvě zvířata, co si měří síly před bojem o život. Agáta je pozorovala a nevěděla, na čí stranu se přidat.

Když byly děti malé, Tony pro ně dělal první poslední.

Pak se něco zvrtlo a z dětí jsou nepřátelé.

Že by to bylo tím, že chtějí jít svou cestou?

Tony se od Lukáše prudce odvrátil, vyhnul se zavazadlům v předsíni, práskl dveřmi od bytu a zmizel.

Lukáš stáhl hlavu mezi ramena a pomalu odešel do svého pokoje.

Agáta hrábla do kabelky pro mobil a vytočila Tonyho číslo.

Tony hovor přijal.

„Kam jdeš?“ zeptala se ho.

„Do práce. Musel bych ho zabít.“

„Vždyť se nic nestalo. Dojel…“

„Já vím. Mě ale irituje ta jeho bezkoncepčnost, jeho myšlení končí tři metry od jeho těla. Já ho nechápu. Vůbec!“

„Kdy přijdeš?“

„Nevím. Až se zklidním.“

Ukončila hovor a odešla za Lukášem.

„Víš, že táta nesnáší tyhle výkyvy,“ řekla mu měkce, „on se uklidní.“

„Mám ho plné zuby. To se přece může stát každému, že ho okradou.“

„Může, ale tátu to extrémně rozčiluje. Je prostě takový.“

„U nás nic nejde v klidu…“

„Lukáši,“ zvedla hlas Agáta.

„Já vím. Až dostuduješ, zařídíš si život podle svého,“ odříkal naučenou formulku a práskl sešitem o desku stolu.

„Ano, až dostuduješ, zařídíš si život podle svého,“ řekla Agáta a odešla z pokoje.

Jak dlouho budu ještě žehlit rodinné rozpory?

Navěky?

Rozpadla by se tahle rodina, kdybych s tím přestala?

Večer se Tony vrátil klidnější. Promluvil si s Lukášem a znovu se začali respektovat.

Ten večer ale vybuchla vzteky Agáta.

„Prosím tě, běž si zítra koupit něco na sebe, večer musíme na jednu akci,“ utrousil Tony u večeře.

Řekl svá slova ledabyle, věděl, že způsobí požár.

„Na jakou akci?“ zeptala se Agáta s ledem v hlase.

„No…,“ začal Tony.

„Nikam nejdu.“

„Ale jdeš. Je to dost významný klient na to, aby ses obtěžovala.“

Tony vstal od stolu a nehodlal o ničem dál diskutovat.

Hádka otce a syna spolu s bujarou letní slavností definitivně odplavily Algarve. Sen o klidném a smysluplném životě se rozplynul. Zbyla jen hořká pachuť vzteku, opilých obličejů, drahého jídla, přepychového oblečení, dráždivé nahoty a obscénních pohledů a gest. Tony se opil do němoty a nad ránem zvracel. Agáta ležela v posteli, poslouchala zvuky Tonyho dávení a tiše si opakovala: „Dost. A dost. A dost…“

Tony se během dopoledne sbalil a odletěl do Dubaje.

Agáta zůstala ležet v posteli. Civěla do stropu a věděla, že tohle nechce. Deptala ji kocovina, před níž nebylo kam utéct. Dveře knihovny se zavřely a nikde kolem Agáty nic, čeho by se mohla zachytit.

Večer poručila Lukášovi, že se má sbalit na dva dny, že s ní pojede pryč.

Pak si emailem domluvila s kameramanem schůzku v Drážďanech.

Pustila své myšlenky zpátky k dokumentu.

Ráno s Lukášem nasedli do auta a odjeli do Slezska.

„Chci ti něco ukázat,“ řekla mu, když vjeli do Hlučína. „Je tady malé muzeum a v něm je vystavený vojenský kabát, který patřil tvému pradědovi, a taky je tam dopis, který napsal praděda prababičce z fronty.“

Lukáš mlčel. Celá situace ho mátla. Nechápal, proč tady jsou, a co tady budou dělat.

U muzea vystoupili z auta a vydali se na prohlídku. Agáta si uvědomila, že tenkrát před pohřbem spěchala, zamířila jen k vitríně s kabátem a dopisem a ničemu jinému nevěnovala pozornost. Nyní chtěla expozici projít celou. Chtěla nasbírat dojmy pro svůj dokument.

Zavedla Lukáše k vitríně s kabátem a dopisem.

„Ale to je přece…,“ řekl Lukáš zaraženě.

„Kabát vojáka wehrmachtu,“ doplnila Agáta.

„Jak to?“

„Můj táta pocházel odsud a tudy šla strašně složitá historie. Nevěděla jsem o tom skoro nic. Teprve nedávno jsem pár věcí objevila, například tenhle kabát, tenhle dopis a taky lidi, kteří tátu znali. Objevila jsem svoji rodinu, víš? Moje máma mému tátovi tohle všechno zatrhla. A mně vlastně taky.“

„Zatrhla? Jak to myslíš? Copak to jde? Zatrhnout někomu rodinu?“

„Bylo to tak, Luky. Já jsem teprve před pár týdny viděla tátovy příbuzné. Byla to náhoda, vůbec o mně nevěděli.“

„Já tomu nerozumím,“ rozhlédl se Lukáš kolem sebe.

„Právě. A já chci, abyste to pochopili. Začínám u tebe.“

„Ale proč?“

„Nevím. Mám takový pocit…“

„Češi nás nenáviděli, proč bychom je měli mít rádi?“ ozvalo se Agátě za zády.

Agáta se překvapeně otočila. Podkroví, v němž s Lukášem stáli, bylo upraveno jako stará půda. V šikmině za sklem bylo rozestavěno a nasvíceno staré harampádí, jaké se dá najít na jakékoliv staré půdě, a z podlahy svítily staré fotky podobné těm, které měla Agáta doma v krabici. V koutě u schodiště stálo několik židlí a před nimi televize, z níž zazněla věta, která Agátu zaskočila.

Češi nás nenáviděli, proč bychom je měli mít rádi?

Agáta se odlepila od vitríny s kabátem a dopisem a odešla do kouta s televizí. Usadila se na jedné z židlí a fascinovaně sledovala dokument. Formálně se film podobal těm, které tak často sledoval v televizi Tony, tihle pamětníci ale nebyli studioví. Seděli ve svých pokojích a zaujatě sdělovali své vypjaté životní zkušenosti.

To je tak působivé.

Tak přirozené.

Tak opravdové.

To nejsou naučené příběhy.

To není autorský záměr.

Tohle je život.

Agáta sledovala obličeje starých lidí, naslouchala jejich slovům a cítila, že přesně tak má vypadat její film. Svědectví o jejím otci, o jeho pokusu o vykořenění.

Opravdu musel všechna vlákna, která ho spojovala s touhle zemí, zpřetrhat?

Bolelo to?

Žádné bolesti jsem si nikdy nevšimla.

Možná byl racionální a…

Nebyl.

Mého tátu tvořily silné emoce.

Proto mi s ním bylo dobře.

Filmová smyčka se znovu dostala ke slovům, která Agátu rozrušila.

„Češi nás nenáviděli, proč bychom je měli mít rádi?“ řekla znovu stará žena a Agáta vstala ze židle.

Zamířila do expozice v přízemí.

Lukáš bezcílně bloudil mezi výstavními panely, brouzdal v interaktivních programech a dumal nad tím, jak moc se ho tohle všechno týká. Měl pocit, že omylem překročil hranici tajemné země z neznámé počítačové hry. Staré mapy mu nebyly povědomé, války a armády, v nichž se tady bojovalo, se v jeho světě uváděly jako nepřátelské, lidé mluvili a psali česky, ale Lukášova čeština to nebyla, rodinný život  určovala katolická víra. Ztracený svět.

Pohlédl občas úkosem na svou matku. Zaujatě studovala všechny texty, sledovala filmy pouštěné stále dokola a nevnímala okolí. Ze všeho nejvíc ji zaujala slavnostně nazdobená obrovská bílá svíce stojící mezi liturgickými předměty.

Lukáš z muzea odešel daleko dřív než jeho matka. Usadil se na lavičce ve stínu, zapnul si hudbu do sluchátek, zahleděl se na modrou letní oblohu a těšil se na zpáteční cestu do Prahy.

Naprosto nechápal, proč ho sem matka vzala.

V  Agátě zesílila víra ve vlastní dokument.