Pandořina skříňka (mimořádně)

Koncem dubna jsem v ostravském klubu Fiducia přečetla dosud nezveřejněný úryvek z Pandořiny skříňky.

Cesta do Slezska nedokázala porazit Agátinu kocovinu. Držela se jí pevně. Tony se z Dubaje nehlásil a Agáta po něm nepátrala. Zase je rozdělila moc peněz. Věděli to a ani jeden nehodlal ucuknout.

Tony peníze miloval. Dalo se to do jisté míry pochopit. Obchod je bez peněz ničím, umírá bez nich, a obchodníci pak umírají s ním. Peníze roznášejí v byznysu živiny, jsou jako krev v těle. Jenže když je jich příliš, zahlcují a hubí. Je to stejné, jako když jich je málo. Chudoba i velké peníze změní charakter, podepíšou se v mozku stejně hluboko. Když Tony s Agátou neměli peníze, kdekdo se zdál být nepřítelem, všechno dobré jako by se vzdalovalo, myšlenky se točily jen kolem nedostatku, všudypřítomná byla úzkost z budoucnosti. Když Tony poprvé vydělal velké peníze, svět kolem nich se proměnil. Peníze opájely. Divoké večírky, cesty do exotických zemí, možnost koupit si vše. I lidi.

Pár věcí na světě se ale opravdu koupit nedá. Jednou z nich je svoboda. Pocit svobody vykrmený penězi je těžké otroctví. Zpočátku to tak nevypadá, zpočátku se zdá, že svět opravdu může ležet u nohou, jenomže on se jen vzdálí. Najednou je zase kdekdo nepřítelem a pak přijde poznání, co všechno se musí pro peníze udělat a s kým vším je nutné se paktovat.

„Nechci s nimi chlastat! Seš si opravdu jistý, že je potřebuješ? Že to bez nich nejde?“ křičela před lety Agáta na Tonyho.

„Jejich peníze ti nesmrdí, že?“ křičel na ni Tony.

Hádali se kvůli skupině lidí kolem politické strany, která tenkrát vládla na zastupitelstvu, v jehož kompetenci se ocitly některé Tonyho aktivity.

„Tak to prostě chodí a ty si na to zvykneš!“ přikazoval jí Tony. „Nebo si myslíš, že nás uživí tvůj knihovnický plat? Chodíš tam na pár hodin za pár korun, uvědom si to a prober se.“

„Já jsem probraná až dost. Co ještě potřebuješ? Hodinky s vodotryskem? Nebo máš milenku, kterou nemůžeš uživit?“

Tony se na ni tenkrát nenávistně podíval, práskl dveřmi a týden se doma neobjevil.

Po týdnu přišel a řekl: „Nevím, jestli máš pravdu, ale vycouval jsem. A už o tom nebudeme mluvit.“

Možná si Tony vzpomněl na vyšetřování z devadesátých let, možná si o těch lidech něco zjistil, možná dal na Agátinu intuici. Každopádně se po letech ukázalo, že spojit se s těmi lidmi by byla sebevražda.

Jenže Tonyho byznys, to byl neustálý tanec kolem prachatých lidí. Jakmile se peníze překulí do opojného stadia, začnou se nakupovat drahá auta, pořádat divoké večírky a vydržovat mladé milenky adorující pro peníze cokoliv. U brány tohoto světa stojí Tony se svými autosalony. Značka, kterou prodává, dodává pocit důležitosti a stvrzuje úspěch. Aby si Tony klienta udržel, přijímá občas pozvánky na opojné večírky, kde je dovoleno vše. Za peníze.

Nechci, aby mě tahal s sebou.

Ví to.

Zase to udělal.

Proč jsem couvla a šla?

Byla jsem loajální?

Vždyť přece vím, že na to nemám žaludek.

Přestože od večírku uběhlo už několik dní, měla Agáta stále v puse pachuť. Byla si odporná.

Postávala na nástupišti a čekala na vlak, kterým chtěla dojet do Drážďan na schůzku s kameramanem, a přemýšlela nad tím, jak Tonymu vysvětlit, že s ním na tyhle akce nechce chodit. Udělala to už tolikrát, a pořád to nestačilo.

Byla bych spokojenější, kdyby chodil sám?, blesklo jí hlavou a vzápětí měla hlavu plnou mladých lovkyní mužů s majetkem.

Je Tony natolik odolný, aby jejich útoky ustál?

Možná mě bere s sebou jako ochranný štít. Je tak nekompromisní, že bych tomu i věřila.

Letitá manželka jako jasné znamení: se mnou ne.

Agáta se ušklíbla.

Na trati mezi Prahou a Drážďanami byla výluka, vlak eurocity mohl sloužit komukoliv, kdo se potřeboval dostat vlakem na severozápad. Nástupiště se nepřehledně zaplňovalo a umocňovalo Agátin pocit kocoviny.

Když se konečně vlak objevil, Agátina nechuť vzrostla. Usadila se na svém místě u okna, vedle ní se posadil otrávený muž jejího věku, naproti dvě švitorky šedesát plus a u dveří se uhnízdily dvě mladé ženy s obrovským psem.

Naprosto chápu, proč se lidé vyhýbají vlakům.

Už to taky zkoušet nebudu.

Vlak se pomalu rozjel.

Modré srpnové ráno dávalo najevo, že bude horký den. Agáta prudce zatoužila po svém autě.

Opravdu peníze nedávají svobodu?

Až do Ústí se Agáta cítila jako v kleci. V Ústí všichni z jejího kupé vystoupili a Agáta se uvolnila.

Vlak vjel do pohraniční krajiny. Lesnaté kopce, mezi nimi vlnící se masa Labe. Romantiku krajiny rámovaly četné skály.

Agáta seděla přilepená k oknu a hltala vzrušující krajinu. Její myšlenky začaly těkat a postupně sílily. Zanedlouho se jim povedlo prolomit pocity kocoviny. Agátu pohltila magie krajiny.

Kdysi tady provedli odsun a krajina se téměř ze dne na den vylidnila.

Něco podobného se mohlo stát i mojí babičce.

Možná i ona stála před komisí a bála se, že bude muset sobě a svým dětem sbalit rance a všechno opustit.

Souhlasila s nacismem?

Zřejmě ne, když v Darkovicích mohla zůstat.

A můj děda?

Bojoval za budoucnost německého národa.

Pamětníci v dokumentu mluvili o nemožnosti volby. Před povolávacím rozkazem nebylo úniku. O připojení k Československu v roce 1920 mluvili jako o momentu, kdy je obsadili Češi. Okupace? O nás bez nás. Včera Němec, dneska Čech. A po Mnichovu naopak. A v roce 1945 zase všechno nazpátek.

Táta se vždycky projevoval jako Čech. To se přece nedá naučit. Ovládal němčinu, do Německa často vyjížděl, ale Agátu tlačil k francouzštině a angličtině.

Obdivovali jeho rodiče Třetí říši?

Na tuhle otázku nikdy nedostanu odpověď.

Moji vnuci se možná jednou zeptají, zda jsem obdivovala komunismus. Nosila jsem pionýrský šátek, později jsem se stala členkou svazu mládeže, vystudovala jsem prestižní vysokou školu.

O co v životě jde?

O správný kádrový profil?

O správnost víry?

Agáta se otřásla.

Střední Evropa jako monstrum vydávající razítka a osvědčení. Jednou se monstra zmocní ti, podruhé oni. Monstrum ale zůstává. Je v nás. Stále rozdává razítka a osvědčení a vykazuje nepřátele do rezervací.

Vlak přejel hranici s Německem. Tajemná krajina ustoupila přehlednému bezpečí. Pozornost na sebe strhávaly čisté souměrné domy. Krajina se stáhla do pozadí, proměnila se v kulisu.

První zastávkou za hranicí byla Pirna.

Pirna.

Agátě se vybavila dávná vzpomínka.

Když byli s Tonym své první léto, vyrazili si s Agátinými přáteli na pár dní na Máchovo jezero. Staré džíny, volné košile a dlouhé vlasy, koupání v jezeře, toulání po lesích a večery s ohněm a alkoholem.

Poslední z večerů skončil mrazivě.

K jejich ohni si přisedla parta mladých Němců z Pirny. Pilo se, a hodně. Freundschaft. Do určitého okamžiku. Drobná tmavovlasá Němka s lahví vodky v ruce v jednu chvíli řekla:

„Rusové jsou svině.“

Pronesla to nahlas a zřetelně a po chvíli dodala:

„Moji babičku znásilnili. Když přišli do Pirny, udělali tam peklo.“

Tony znechuceně vstal od ohně a odešel. Agáta tenkrát ještě nevěděla, že Tonyho babička zahynula v koncentračním táboře.

Atmosféra kolem ohně zmrtvěla.

Peter, který pocházel z východního Slovenska a byl opilý možná víc než Němka z Pirny, se posadil mezi Němce a tklivě vzpomínal na Slovenský štát.

Ráno sbalili stany a vrátili se do Prahy.

Bezvýznamná epizodka upadla do zapomnění.

Teď se připomněla.

Darkovicemi prošla fronta.

Ženy v dokumentu mluvily o znásilňování. Znásilňovali všichni, Němci i Rusové. A ženy pak rodily jejich děti.

Kdybych tenkrát před lety věděla o své babičce, dokázala bych s tou Němkou z Pirny soucítit?

Odsuzovala jsem ji, protože jsem věděla, že její děda vraždil a znásilňoval taky.

Věděla…?

Co tehdy dělal můj děda?

Agátě se vybavily obrovské zimní vojenské boty, které byly vystaveny na stylizované půdě v hlučínském muzeu. Ty boty byly od Stalingradu a vypadaly jako z betonu. Agáta si představila svého dědu, jak má tyhle boty na nohou v onucích obuté, na sobě kabát a čepici a je mu strašná zima. Dostává v přídělu alkohol a v jídle drogy, aby se mu snáz páchala zvěrstva.

Proč tolik čtu?

Není lepší tohle nevědět?

K tomu, aby se z lidí staly bestie, stačí zřejmě velmi málo.

Jak by se choval Tony, kdyby se dostal do pasti válečné fronty?

Jenže Tony takhle neuvažuje.

Tonyho otec zažil zatčení svých rodičů gestapem. Od jednoho z gestapáků dostal takovou facku, že odletěl několik metrů a zastavil se až o zeď pokoje. Tonyho dědečka pak Němci popravili, Tonyho babičku odvezli do koncentračního tábora, kde později umřela.

Agáta se bolestně zachvěla.

Jsme utkáni z příběhů, které nás obklopují, a ze zranění, kterým jsme byli vystaveni.

Pomyslela na Jakuba a Lukáše.

Jsou dospělí.

Jaký význam pro ně má to, že je mám ráda?

Vlak vjel do Drážďan. Agátiny myšlenky rozehnalo pípnutí esemesky. Psal jí kameraman.

Omlouvám se, budu mít dvě hodiny zpoždění. Místo schůzky platí. David

Dvě hodiny zpoždění.

Ok, odepsala Agáta.

Vlak vjel na nádraží a zastavil.

Co budu proboha dělat dvě hodiny v Drážďanech?

 x x x

Kdysi se do Drážďan jezdilo z Prahy na nákupy. Možná se to dělalo i teď, to Agáta netušila. Měla v paměti Drážďany coby jednu jedinou ulici. Jmenovala se Pražská, táhla se od nádraží k centru a v podstatě stačila veškerým nákupním výletům. Byla paneláková a končila kousek od historického jádra města, ve kterém ještě v osmdesátých letech děsily obrovské krátery v zemi a zbytky ohořelých zdí, pozůstatky ničivého spojeneckého bombardování z února 1945.

Drážďany se za těch třicet let, co tady Agáta nebyla, změnily téměř k nepoznání. Dlouhá Pražská ulice se sice jako dřív táhla od nádraží k historickému jádru, působila ale jinak, než si ji Agáta pamatovala. Bezútěšná prázdnota socialistických paneláků se z ulice vytratila. Agáta měla pocit, že se utápí v obrovském nákupním centru. Volně kráčející davy proudily směrem k historickému jádru a zase zpět směrem k nádraží. Agáta splynula s proudem, který ji dovedl až ke kostelu Frauenkirche. Zatočila se jí hlava. Tohle místo nepoznávala. Kdysi tady stála a dívala se na černé ruiny. Pár zdí, kupy sutin, obrovské díry po bombách. Znovupostavený chrám se tyčil do výše, čistě zářil, kolem znovu vyrostly domy.

Agáta si vzpomněla na Varoshu.

Před pár lety strávili s Tonym dva týdny na Kypru, na nesmiřitelně rozděleném ostrově. Pobývali na jihu, v řecké části, ale neodpustili si cestu na turecký sever. Byli zvědaví. Turecká část ostrova působila nevlídně a sešle. Čekali to, proto překročili zelenou linii. Připadali si jako kdysi ve střední Evropě. Za železnou oponou jiný svět, šedivý, povadlý, rezignující. Tady za zelenou linií něco podobného. Agáta nechtěla pátrat, proč tomu tak je, jen zírala. Dostali se i do města duchů. Varosha byla až do vylodění turecké armády na ostrov světoznámým letoviskem. Po invazi obyvatelé i turisté ihned zmizeli, pláže, pětihvězdičkové hotely, restaurace, bary i vily osiřely. Z města se stala zakázaná zóna, která byla obehnána plotem a ponechána sama sobě. Žádné bomby, žádná střelba, jen rabování a čas. Stíny Varoshi dopadaly i na nedalekou Famagustu, padaly i dál. Zaniklých sídel viděli na severním Kypru hodně.

Mohla by jednou Varosha ožít, jako se to stalo s Frauenkirche?

Ne.

Na Kypru je příliš mnoho nenávisti.

Nejzřetelněji vystupovala v Nikosii, jediné metropoli na světě, kterou dosud dělí hranice. Řecká a turecká Nikosie, to byly dva vzdálené světy, přestože ležely jen pár kroků od sebe. Agáta se v řecké části cítila dobře, v turecké jí bylo úzko. Z chudoby a omezenosti. Herny, vojáci, muži vysedávající před krámky, kavárny téměř bez hostů a turisti, vyvedení z míry podobně jako Agáta. Dva světy, které se do krve střetly. Je v nich víc nenávisti než ve střední Evropě?

Frauenkirche.

Projev dobré vůle?

Projev víry v budoucnost?

Agáta se odlepila od Frauenkirche a prošla městem až na Brühlovu terasu nad Labem. Okouzlena řekou, modrou oblohou, parníky, vůní kávy a velkolepými budovami došla až do Zwingeru, kde si uvědomila, že mezi turisty po celou dobu slyší hlavně ruštinu.

Rusové jsou zpátky.

Jak je asi vnímá žena z Pirny?

Možná se právě takhle hojí rány. Město zničené bombardováním povstává z trosek a jeho ulicemi procházejí potomci bývalých úhlavních nepřátel, obědvají v restauracích, obdivují staré Mistry a vzhlížejí k úchvatně starobylé architektuře. Florencie na Labi.

Můžeme tomu věřit?

Co když někde v kořenech toho všeho zase bují nenávist?

Agáta ztracená mezi davy turistů na slavnostním prostranství uvnitř Zwingeru pocítila marnost své vlastní existence.

Sama v davu.

Sama proti davu.

Osamělá v osudu, v názorech i v myšlenkách.

Zatoužila zachránit se, ale nevěděla před čím. Měla pocit, že ji zasáhlo něco nebývale silného.

Probral ji náhodný pohled na hodiny.

Spěšně opustila Zwinger a vrátila se na Pražskou ulici.