Spisovatelka a spisovatelka

Mladá spisovatelka Nikol Pačková se mnou vedla v březnu  v Literární kavárně v Ostravě rozhovor pro Region Opavsko.

Vaši čtenáři napjatě očekávají Pandořinu skříňku – pokračování Vašeho nejúspěšnějšího díla Dědictví, která měla vyjít už loni. Kdy se objeví na pultech knihkupectví?

Abych řekla pravdu, nevím. Chtěla bych ji vydat co nejdříve, ale mám s tou knihou problémy. Opravdu jsem si myslela, že se mi podaří vydat ji loni. Peníze na její vydání už mám připravené, ale pořád se mi ji nedaří dokončit. Zatímco Dědictví se odehrávalo ryze na Hlučínsku, děj Pandořiny skříňky je spjatý s Prahou. Hlavní hrdinkou je současná, moderní, vzdělaná žena, která žije v Praze, tedy v úplně jiném kulturním a historickém prostředí, než v jakém se žilo a žije na Hlučínsku. Abych mohla její příběh předat, potřebuju si jej prožít. A je těžké prožít něco, co člověk nezná, a mi je pražské prostředí opravdu neznámé. Stále narážím na okolnosti, kterými se musím zabývat. Musím hledat řadu souvislostí v Čechách, abych mohla zobrazit dění věrohodně. Stále se s tím potýkám, je to strašně pomalá práce. Manžel mi dokonce radil, ať nechám hrdinku přestěhovat někam, kde to znám, ale to mi vůči ní nepřišlo fér, tím bych utekla před zásadní myšlenkou. Netroufám si už tvrdit, kdy se mi knihu podaří vydat. Už je mi i jedno jestli letos nebo příští rok. Hlavním cílem je prostě ji dokončit, protože Pandořina skříňka se už pro mě stává zátěží a brzdí mě v dalších snahách.

Jak dlouho už na knize pracujete?

Čtyři roky. Ale nepíšu každý den. Nejprve si v hlavě zesumíruju celý příběh, a tím zjistím, jaká fakta musím dohledat a co si musím ověřit. A v průběhu psaní ještě vyplyne mnoho souvislostí, které jsem na počátku nečekala, takže se práce zpomaluje a prodlužuje. Ono, když už se dostanu k psaní, tak je to dobré. Časově je mnohem náročnější právě cestování za zjišťováním souvislostí, sbírání materiálů, procházení internetu atd. Dědictví taky trvalo dlouho, než dostalo finální podobu. Na něm jsem pracovala pět let. Navíc na Pandořině skříňce nepracuji soustavně, asi potřebuju přeskakovat (smích).

Píšete tedy ještě jiné knihy?

Starosta Rohova, pan Procházka, mě před šesti lety přesvědčil, abych napsala knihu pro Rohov, a prozradím něco, co starosta ještě neví a co považuji za velký úspěch. Chystala jsem mu to jako překvapení, ale snad to pro něj bude stejně příjemné, když se to dozví z tisku. Kniha Nenápadný půvab Slezska vyjde již brzy v Polsku. Konkrétně ji v květnu vydá katovické nakladatelství SILESIA PROGRESS v překladu Karoliny Pospiszil. Kromě toho jsem loni psala knihu o Šilheřovicích, dokončuji detektivku Mrtvou neměl nikdo rád a také pracuji na novele Slunce a piškoty, která by měla vyjít v antologii v nakladatelství Hejkal.

Vraťme se k Pandořině skříňce. Porozumí knize i čtenář, který nečetl Dědictví?

Kniha je napsána tak, aby oslovila každého čtenáře, tedy i toho, kdo Dědictví nezná.

Proč se kniha jmenuje Pandořina skříňka?

Název souvisí s bájnou Pandórou z řecké mytologie. Kniha se původně měla jmenovat jinak. Pandořina skříňka mě napadla, až když jsem na knize pracovala, ale stále více jsem přesvědčena o tom, že je tím správným názvem. Přesně vystihuje, o co tam jde. Stejně jako v Pandořině skříňce se v hrdinčině životě objeví netušené věci. Jsou tak dotěrné, že se jimi musí zabývat, byť třeba nejprve nechce. Jsou to těžké věci, které vycházejí z kořenů hrdinčiny rodiny.

Co si máme pod těmi těžkými věcmi představit? Vy ve svých knihách používáte hodně těžká témata – násilí, smrt, války… Nedeprimují vás, když se jimi intenzivně zabýváte?

Popravdě deprimují, a to hodně. Ale i tato témata do lidských životů patří. Napsat jednoduché optimistické dílo bych asi nedokázala. V Pandořině skříňce za tou tíhou stojí historie hrdinčiny rodiny, o které neměla tušení. Hrdinka je přes otce spjatá s Hlučínskem. Rodina pro ni byla velice zásadní a najednou zjišťuje, že ti nejbližší, které má ráda, mají pohnutou minulost, že otec byl komunista a děda nacista. Hrdinka se s tím musí nějak vypořádat. Jde mi o pochopení. Obdivovat to nemůže, ale odsoudit taky ne, nezbude jí než to přijmout. Ale do takové situace se může dostat každý z nás. Každého můžou překvapit temné stránky minulosti jeho rodiny, nebo třeba rodiny partnera.

Co děláte, abyste ze sebe tu negativitu setřásla. Jak se relaxujete?

Já ani nevím, jestli umím relaxovat (smích). Moc ráda čtu. V podstatě všechno, protože mám ráda přehled. V současné době čtu ráda i bilingvní texty. Taky ráda trávím čas v přírodě a mám moc ráda kulturu, výtvarné umění a pravidelně chodím do divadla.

Kromě románů pro dospělé píšete i knihy pro děti. Pro kterou skupinu se vám píše lépe?

Tvorba pro děti je u mě jen velmi okrajová. Za stěžejní skupinu považuju dospělé.

Než jste se dala na spisovatelskou dráhu, tak jste učila na ZŠ. Vzpomínáte na to ráda? Co je pro vás příjemnější – psát nebo učit?

Na to se nedá jednoduše odpovědět. Každé je úplně jiné. Oboje je náročné, ale každé jinak. Práce s dětmi a mladými lidmi je hodně dynamická, takže na to vzpomínám moc ráda. Učila jsem na základní škole v Dolní Benešově, ale nejen tam. Učila jsem i na střeních školách, na elektrotechnické i na zahradnické v Ostravě. Zvlášť na éru na zahradnické škole ráda vzpomínám, protože tam chodili moc příjemní studenti. Měli blízko k přírodě a na nic si nehráli. Ale zvládnout učit, psát, vést nakladatelství a starat se o rodinu – to bylo moc. Takže jsem si vlastně oddechla, když jsem dráhu pedagožky opustila.

Máte tedy své nakladatelství?

Ano, mám své nakladatelství LITTERA SILESIA, přes které si své knihy vydávám, ale opravdu jen svoje. Vydávat knihy jiných autorů, to už by znamenalo úplně jinou práci a více zaměstnanců. I tak to znamená, že nemůžu být jen spisovatelka, ale musím být zároveň i podnikatelka. Obnáší to spoustu manažerské práce, spoustu papírování. Obrovskou roli hraje také propagace díla. Určitě je mnohem lepší prosadit knihu do renomovaného nakladatelství, které autorovi zajistí vydavatelský komfort, ale to se mi nepodařilo. V tomto směru obdivuju například Kateřinu Tučkovou, která publikuje v Hostu, či Michala Viewegha. Ten navíc dokázal povýšit literaturu na opravdové povolání. Dokázal, že se psaním dá živit, byť je toto spíše doménou zahraničí. Je to ukázněný autor, který opravdu každý den poctivě píše, to já nedělám.

Pro vás se ale psaní také změnilo v práci nebo ne?

Je složité mluvit o psaní jako o povolání, protože psaní nevydělává. Ta situace na českém literárním trhu je velice složitá. O to složitější je pro autora, který požadavkům trhu nevyhoví. Ale je pravda, že já psaní za své povolání považuju, což mi ale umožnilo až založení nakladatelství. Mockrát mě napadlo, že východiskem z boje o finance by bylo napsat bestseller. Ale popravdě, napsat optimistický bestseller je asi nad mé síly. Nedokázala bych psát pro komerci, jen proto, že se to dobře prodává. Chci psát buď podle sebe, nebo vůbec. Nechci dělat kompromisy. A když se autorovi bestseller podaří napsat, tak je před ním daleko těžší úkol, a to udržet se na té úrovni.

Literární začátky pro vás asi byly těžké?

Byly těžké, protože nebylo nakladatelství, kam bych své rukopisy neposlala, a nikde jsem se nesetkala s přijetím. Finanční situace na literárním trhu již tehdy nebyla jednoduchá. Někteří nakladatelé mi rukopisy ani nevraceli, a když jsem zjistila, že končí ve skartovačce, tak jsem kolikrát pochybovala, jestli všechno to snažení má smysl. Ale dneska vím, že má, že je důležité vytrvat. Hlavně se nevzdat, i když je to těžké. Taky hodně záleží na ambicích autora. Někomu nevadí, když píše do šuplíku. Ale pro mě bylo traumatické nemít čtenáře. Cítila jsem se nenaplněná. Pro mě je opravdu největším úspěchem mít čtenáře, a když teď vím, že se má díla prodávají, že jsou čtená, jsem daleko klidnější. Ale úplně živě si pamatuji na první vydání Dědictví. Tehdy to byl jen takový sešit, psaný ve Wordu. Vydala jsem ho strašně rychle, během dvou týdnů. Několik výtisků jsem nesla v igelitce i do ostravského literárního centra Academia, kde později proběhlo několik křtů mých knih. Prodávali tehdy knihy renomovaných nakladatelství, ale Dědictví mi vzali. V té době vyšel i díl Harryho Pottera a ten první týden ho počet prodaných výtisků Dědictví přesáhl. To byl pro mě opravdu úspěch a taky to, když se mě lidé ptali, proč jsem Dědictví nevydala jako pořádnou pevnou knihu. Stěžovali si, že takhle to přečte pět čtenářů a kniha se rozpadá. Byla jsem překvapená. Vůbec jsem nemohla uvěřit, že Dědictví čte tolik lidí.

Myslíte, že Pandořina skříňka bude přijímána stejně?

To si vůbec netroufám odhadovat. Vždycky je to totiž nějak jinak než očekávám. Ale snažím se, aby v žádné z mých knih, tedy ani v Pandořině skříňce, nechyběl literární prožitek a aby literární kvality díla byly co nejvyšší. Ale je pravda, že o úspěšnosti knih rozhoduje až čtenář a mé knihy hlavně u čtenářů z Hlučínska často zasáhnou do něčeho živého, a pak se setkávám i se zápornou kritikou.

Proč zůstáváte ve své tvorbě spjatá s Hlučínskem?

Asi mi bylo souzeno psát to, co píšu (smích). Historii Hlučínska už považuji za své osudové téma. Můžu psát o něčem jiném, ale vždy mě to k Hlučínsku vrátí. O dějinách Hlučínska se v té době, co jsem se o ně začala zajímat, vědělo jen málo. Všechno to bylo ještě v plenkách. A já už se tím zabývám tak dlouho, už toho tolik vím, že teď už se od toho odklonit nechci.

Najdeme ve vašich dílech autobiografii?

Ne, je to všechno fikce. Nemůžu psát nic autobiografického, protože když se dostanu do osobní roviny, tak se zablokuju a nedaří se mi pokračovat. Ale asi dokážu čtenáře strhnout natolik, asi je to vyprávění tak věrohodné, že si většinou myslí, že jsem to opravdu prožila. Dokonce na prvních autorských čteních se mi stávalo, že lidé hledali autorku mých děl (smích). Nevěřili, že to jsem já, protože čekali pamětnici (smích). V elektronické komunikaci jsem se dokonce setkala s otázkou, jak jsem prožila druhou světovou válku (smích). Taky se často setkávám s tím, že pro díla vymyslím postavy a místa a čtenáři z Hlučínska je poznávají. Potom se dovídám, o kom jsem vlastně napsala, či o jakém místu, a přitom to opravdu byla fikce. Toto se mi hodně stávalo po vydání díla Třešňovou alejí, které se odehrává v Třebomi. Ale snad je to pro autora důkazem, že to, co dělá, dělá dobře.

Nikol Pačková, Literární kavárna Academia v Ostravě, březen 2015