Slunce a piškoty (4)

V pravé poledne nasáklá mračna praskla a vypustila ze sebe chumelenici, která zahalila celé město do bílé tmy. Šero za okny připomínalo podvečer.

Zářivky ve školní jídelně nepřirozeně osvětlovaly obědový hluk: malé děti soustředěně nesoucí své podnosy, větší děti pohybující se s předpubertální samozřejmostí, učitele sedící u velkého společného stolu a pár odměřených týnejdžrů, kterým se podařilo nějak uniknout z vyučování, a tak mohli s předstihem vyvolených dříve k obědu.

Ema seděla u učitelského stolu a s nechutí do sebe soukala knedlíky a omáčku. Hovor u stolu se točil kolem Vánoc. Právě se řešilo pečení cukroví. Přepečlivá kolegyně češtinářka líčila plán nákupů pro příští víkend, kdy začne s pečením. Ema znala její dokonalé cukroví všech možných tvarů a druhů i jeho chuť.

Před mnoha lety Ema ve společnosti této kolegyně prožívala silné pocity méněcennosti. Dokonale srovnané pomůcky i zásuvky psacího stolu, dokonalé přípravy na vyučování, dokonalý sestřih vlasů, dokonalý mejkap, vyladěné oblečení. Dlouho Emě trvalo, než přišla na to, že dokonalost v parametrech zcela z její kolegyně vysála život. Její svět, to byl svět dokonalého vzhledu. Pod vzhledem však nebylo co najít. Jen odtažitost.

Cukroví dokonalé kolegyně zdobilo každoročně první lednové dny stoly ve sborovně. Ema se kdysi divila tomu, že někomu vydrží cukroví až do nového roku a dokonce ho zbývá tolik, že se může objevit i na pracovišti. Přičítala to dokonalosti své kolegyně. Jednou cukroví ve sborovně ochutnala. Naštěstí u toho nikdo nebyl, a tak mohla nakousnutou kytičku s klidem vyplivnout do koše. Cukroví bylo tvrdé a nechutné. Emino domácí cukroví nebylo dokonale vykrájené a nazdobené, ale bylo dobré. Tenkrát jí došlo, že právě proto do nového roku nevydrží. Cukroví její kolegyně zřejmě mohlo vydržet až do Velikonoc.

„Já bych se na to mohla vykašlat,“ sdělila fóru kolegyně matematička. „Cukroví kupuju. I tak je toho kolem Vánoc ažaž.“

„Ty si to můžeš dovolit,“ zpražila ji jedovatě chemička. „Kupované cukroví je pěkně drahé.“

„Když všechno spočítáš,“ vložila se do hovoru Ema, „včetně svojí práce a svého času, tak to zas tak draze nevyjde. Už jsem taky uvažovala, že si alespoň něco nechám napéct.“

Ema ve skutečnosti o kupovaném cukroví neuvažovala, chtěla se ale zastat kolegyně proti nejjedovatější člence sboru.

„Stárneš, co?“ ušklíbla se chemička a Ema ztuhla.

„Všichni stárnem,“ odsekla Ema a vložila si do pusy kus knedlíku.

Na stole vedle Emy přistál podnos s talířem s mnoha knedlíky a spoustou omáčky.

„Čau,“ ozvalo se nad stolem a na židli vedle Emy usedl kolega tělocvikář.

„Miláčku, dáš si kuřátko, nebo rybičku?“ zapitvořil se.

Upřely se k němu všechny obličeje žen u stolu.

„Kuře, odpoví manžel z vedlejší místnosti,“ pokračoval tělocvikář ve své produkci. „Ty si dáš chleba, odsekne žena, mluvím s kocourem.“

Ema se zasmála a pár kolegyň s ní.

„Ty si nedáš pokoj, pořád musíš do ženských šťourat,“ utrousila kysele chemička. „Tebe bych tak chtěla mít doma.“

„Nápodobně, miláčku, nápodobně,“ usmál se tělocvikář a s chutí začal likvidovat obrovskou porci ze svého podnosu.

Ema svůj oběd nedojedla. Odložila zbytky u okna do kuchyně, vzala ze stolu své klíče a spěšně opustila jídelnu. Cítila, že má místo žaludku scvrklou kouli, která ne a ne povolit.

„Stárneš, co?“

Ta věta, ten úšklebek.

Psala dopisy Marta?

Emu zaplavila úzkost.

Nikdy spolu nevycházely.

Když Ema nastoupila na školu, chemička Marta už tady nějaký rok učila. Jedovatá a závistivá byla už tehdy. Roky jí ubraly na fyzické kráse a na zdraví a přidaly na jedovatosti a závistivosti. Záviděla všechno a všechno jedovatě komentovala. Záviděla nejen kolegyním a kolegům, ale i dětem a jedovatá byla i k nim. A hodně. To samozřejmě přinášelo konflikty. Děti Martě dělaly naschvály a ona je za to v hodinách ještě více ničila.

Ema si uvědomila, že Marta odpovídá profilu ženy, kterou si včera nad anonymními dopisy vykonstruovala. Je v ní závist i nenávist, dokáže být krutá a je velmi inteligentní. A taky je to velmi nešťastná žena. Co na tom, že většina jejího neštěstí pochází z neschopnosti tolerovat a být příjemná. Nešťastná je.

Ema během uplynulého roku některé své kolegyně z psaní dopisů podezřívala, Marta k nim ale nepatřila. Neměly k sobě nikdy natolik blízko, aby se vzájemně zranily. Jednu dobu vedly paralelní třídy, tehdy jejich vztahy byly velmi napjaté. To už ale dávno spláchla minulost. Před kolika lety to bylo? Deseti? Patnácti? Od té doby spolu neměly konflikt. Ema se Martě vyhýbala a vzhledem k tomu, že měly naprosto odlišné aprobace, to bylo i přirozené. Co si spolu mohou říkat angličtinářka s chemičkou? Angličtina a chemie nemají nic společného, nemohou se dostat do střetu. Škola, na které obě učí, je navíc tak velká, že se i málokdy vidí. Občas u oběda. Jako dnes.

Ema natolik toužila případ s anonymními dopisy vyřešit, že Martinu poznámku nedokázala přejít. Držela se jí, stále na ni myslela a postupně ji začala považovat za důkaz.

Všechno do sebe zapadalo. Čím se asi psaní dopisů spustilo? Před rokem se muselo stát něco, co Martu rozladilo natolik, že se rozhodla Emu pronásledovat. Rafinovaně a systematicky.

Ema se odpoledne nedokázala soustředit na vyučování. Neustále se vracela k Martě a k tomu, co se dělo před rokem. Věděla, že se chce s pisatelkou dopisů otevřeně konfrontovat. Slyšet z očí do očí, co ji k psaní vedlo. A ukončit to.

Emina vypjatá mysl chvílemi toužila vpadnout do kabinetu chemie a říct něco. Jenže co? Jak zaútočit, aby Marta byla donucena odkrýt karty?

Po bezradném hledání nápadu se Ema uchylovala k představě pozvolného dlouhodobého útočení. Drobné poznámky, malé jízlivosti, pozorování. Jenže v těchto vodách byla mistrem Marta. Tohle byla její doména.

Ema se stále znovu vracela k myšlence přímého útoku, kdy nebude prostor na zákeřnosti. Jedině tak může být Marta oslabena a přiznat barvu.

Jak ale útok zinscenovat?

Ema si uvědomovala, že pokud jí nepomůže náhoda, bude to pro ni nesmírně těžké. Intriky spřádat nedokázala.