Slunce a piškoty (6)
Ema opouštěla školu s nevolí. Trapné pocity z rozhovoru s Martou umocňovala rychle přicházející tma. Nákupy, které ji čekaly, jí náladu nezlepšovaly. Naopak. Vánočně nasvícené městečko s přeplněnými obchody, vůní punče a koledami Emu mohlo vábit nanejvýš k procházce, nikoliv k nákupům. Jenže právě dnes ji čekaly nákupy, navíc nákupy s manželem.
Podmračená Ema se schoulila do kabátu a do šály, sklonila hlavu v čepici před větrem a odhodlaně vyrazila směrem k městské poliklinice, kde měl její manžel ordinaci. Byli domluveni, že Ema za ním přijde. Nikdy nevěděl, kdy přesně skončí, obzvlášť v prosinci, když se čekárny lékařů začínaly plnit pokašlávajícími a posmrkávajícími pacienty. A to ještě ani nestačila začít chřipková epidemie.
Emina cesta vedla kolem bloku domů s výklady v dolních patrech. Vítr přestal prudce vát a Ema koutkem oka v jednom z výkladů zahlédla fotografii modromodrého moře. Zastavila se. Cestovní agentura Kolibřík už teď, v temném adventu, lákala k letní dovolené.
Ema si povzdechla. Její manžel, podsaditý usedlý chlapík, se v létě pravidelně na dva týdny měnil v dobrodruha. Trval na tom, že Ema musí být jeho partnerkou i v těchto bláznivých dnech. Děti se z jeho divokých cest vymanily už dávno a nezdá se, že by se zrovna v tomto potatily. Jejich léta jsou klidná a přiměřená.
Ema ani po dvaceti pěti letech manželství nepochopila, co Tomáše každý rok na dva týdny žene mimo civilizaci.
Samozřejmě, že vše vypadá velmi atraktivně. Skutečné prožitky však atraktivní nejsou. Alespoň pro Emu. Opuštěná místa bez civilizačních vymožeností, nechápaví domorodci, špína, často i hlad, havěť všeho druhu. Klimatická pásma jejich turistických cílů se měnila, v základu si místa ale byla velmi podobná. Eminou druhou aprobací byl zeměpis, a tak kdekdo předpokládal, že jí Tomáš touhle bláznivinou plní sny. Jenže její sny, obzvlášť v posledních letech, vypadaly úplně jinak. Po všech cestách strávených v provizorních podmínkách toužila Ema po klidné dovolené, třeba někde u moře, v místech, kde je největším překvapením skladba jídelního lístku v hotelové restauraci.
Ema zasněně hleděla na dokonale zpracované fotografie pláží s bílým pískem, modrých moří, modrých obloh a přátelských zelení a představovala si, o čem asi sní její manžel. Která bohem zapomenutá místa ho uchvátí tentokrát?
Silný poryv větru Emu probral. Odtrhla se od výkladu zpátky k zasněžené a rozfoukané středoevropské realitě a znovu se vydala ke svému cíli.
Kdysi se Emě cestování do divokých končin líbilo. Jako studenti vyráželi s obrovskými batohy na zádech do málo známých míst, lákalo je tehdy především Rumunsko. Transylvánské Alpy bývaly rájem dobrodruhů. Čistá příroda a lidé žijící podle ní, ne podle civilizace. Před dvaceti pěti lety jí to připadalo okouzlující. Jenže od té doby poznala už tolik zapadlých končin, že veškeré kouzlo pominulo. Zbyla jen ubohost a primitivní snaha o přežití, kterou už nechtěla zblízka pozorovat.
Ema se uprostřed chodníku zastavila.
Tohle je přece stáří.
Nechuť poznávat nové, nechuť k nepohodlí, nechuť…
Stáří.
Možná už ani jejího muže nebaví cestovat jako dobrodruh. Možná to dělá jen proto, aby si dokazoval, že nestárne. Každoroční rituál, každoroční důkaz, že ještě dokáže zvládnout extrémní podmínky.
Ema cítila, že už se k němu nechce připojovat. Chce bydlet v hotelu s čistou postelí, pořádnou snídaní a se sprchou. Chce změnu.
Asi to bude muset svému muži co nejdřív sdělit, dřív, než přijde s nějakou novou úchvatnou vizí.
Budou se kvůli tomu hádat.
Ema neměla na hádky chuť.
Snad je jen unavená a vidí všechno příliš černě.
To ty dopisy. Rozkládají ji, dělají z ní roztřesenou trosku.
Není to ale všechno přece jen projev stárnutí? Dřív by dopisy možná zahodila, možná by se jim zasmála, možná by je vůbec nebrala vážně.
Možná.
Ema s překvapením zjistila, že stojí na chodníku, nechává do sebe dout protivný vítr a neuhýbá před prudce útočícími sněhovými vločkami.
Vzpamatovala se a znovu se vydala k poliklinice. Zabořila ruce do kapes. Vztekle si uvědomovala, že ať myslí na cokoliv, její myšlenky vždy skončí u anonymních dopisů a u stáří.
Její schoulená postava pokračovala v chůzi chumelenicí. V patách za ní se plížil její vlastní strach. Sílil a chystal se ji ve vhodnou chvíli celou ovládnout.
Eva Tvrdá
Baltský triptych - část třetí: Vodní svět
K Pobaltí samozřejmě patří živel s názvem Baltské moře, borové pobřežní lesy, velmi, velmi dlouhé pláže, nesmírně jemný světlý písek a ryby, ryby, ryby. Přičemž platí: čím menší vesnice, tím lepší "ryba smażona".
Eva Tvrdá
Baltský triptych - část druhá: Cihlová gotika
K Pobaltí určitě patří procházka cihlovou gotikou, hrázděné domy a atmosféra, která inspirovala v 19. a na počátku 20. století stavitele ve Slezsku.
Eva Tvrdá
Baltský triptych - část první: Kašubština
V Evropě žije několik malých národů, jejichž řeč je uznávaným jazykem, i když to není jazyk úřední. Jedním z těchto národů jsou Kašubové.
Eva Tvrdá
Sedm divů Bretaně - div sedmý: Hortenzie
Bretaň je proslulá proměnlivým a deštivým počasím. Chvíli svítí slunce, vzápětí se přiženou mračna a dá se do deště.
Eva Tvrdá
Sedm divů Bretaně - div šestý: Megality
Seismologicky nejstarší území Francie, Bretaň, od nepaměti fascinuje megality, menhiry, dolmeny a dalšími kamennými útvary, které vybudovala v době kamenné neznámá civilizace.
Eva Tvrdá
Sedm divů Bretaně - div pátý: Bretaňské světlo
Říká se, že v Bretani je jiné světlo a že díky němu se v Bretani začali usazovat od 19. století slavní i méně slavní malíři.
Eva Tvrdá
Sedm divů Bretaně - div čtvrtý: Ryzí středověk
V Bretani je několik míst, kde se před pár stoletími zastavil čas. Jedním z nich je vnitrozemské městečko Locronan.
Eva Tvrdá
Sedm divů Bretaně - div třetí: Atlantik
Atlantský oceán dělá Bretaň Bretaní. Omývá ji ze severu, ze západu i z jihu a diktuje jí vše: klima, obživu a strohou výlučnost.
Eva Tvrdá
Sedm divů Bretaně - div druhý: Tržiště a chutě
Bretonci velmi rádi kvalitně jedí, proto jich mnoho nakupuje základní čerstvé zboží na sobotních trzích.
Eva Tvrdá
Sedm divů Bretaně - div první: Bretonština
Slovo je základním projevem lidského ducha. Beze slov jsme jen živočišné jednotky, slovem se identifikujeme jako lidské bytosti.
Eva Tvrdá
Ostravský zázrak
Neuvěřitelné se stalo skutečností. V Ostravě byla dokončena budova MĚSTSKÉ galerie pro současné umění.
Eva Tvrdá
NE
všem, kteří obhajují válku a respektují agresora. Válka, která prošla Hlučínskem, definitivně poznamenala celou moji tvorbu.
Eva Tvrdá
Jazykoví příbuzní – predátoři, nebo přátelé?
S příbuznými to bývá složité. Argumentem, že krev není voda, se dá zdůvodnit téměř vše. Od bezbřehé lásky až k manipulativnímu, nebo i otevřenému teroru.
Eva Tvrdá
Procvič si prajzštinu 2
Studium jazyků tříbí ducha. Tříbit podle slovníku znamená uvádět do dokonalejšího stavu, zušlechťovat, zbavovat chyb a kazů.
Eva Tvrdá
Procvič si prajzštinu 1
Ke každému jazyku patří jazyková cvičení. Zkusíte si zacvičit s prajzštinou? Najděte typické slezské tvary a osvěžte si slovní zásobu jednoho ze slezských nářečí, prajzštiny.
Eva Tvrdá
Slovní zásoba prajzštiny
Un je fajny synek, budźe z něho dobry chłop. Mi se něspomi. Najprem muśiš išć dodom. Kobzole su v pivnici. Kaj idźeš?
Eva Tvrdá
Joch tam był dźeprem raz
Slezská nářečí projevují svou svébytnost i gramatikou. V prajzštině je mnoho těchto gramatických jevů ještě živých, dosud je můžeme v běžné komunikaci na Hlučínsku zaslechnout.
Eva Tvrdá
Pět nepřeslechnutelných znaků prajzštiny
Slezská nářečí, mezi něž prajzština patří, poznáme velice rychle podle typických rysů mluvené řeči. Připomenu dnes pět nejvýraznějších.
Eva Tvrdá
Podle zpěvu poznáš ptáka
Lokální jazyky mívají svá specifika, která lidé narození v dané oblasti milují. Mojí láskou jsou slezská nářečí, k nimž patří i moje rodná prajzština.
Eva Tvrdá
Je to správně?
Proces zániku lokálního jazyka není nijak složitý. Stačí, když jeho uživatelé začnou v každodenních situacích užívat jiný jazyk.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |