Slunce a piškoty (7)
Ema ze všech koutů budovy cítila únavu. Do rána únava zase musí zmizet, ale teď, teď je tady všude hmatatelná.
Vyjela výtahem do druhého patra, prošla chodbou, která sloužila i jako čekárna, a zaklepala na dveře sesterny.
Dveře se otevřely. Objevila se v nich mladá tmavovlasá žena v bílých kalhotách, bílém tričku a bílých pantoflích.
„Dobrý den,“ pozdravila. „Pan doktor má ještě posledního pacienta, pojďte dál.“
Ema vstoupila do místnosti. Necítila se tady dobře. Přestože žila už čtvrtstoletí s praktickým lékařem, lékařské prostředí v ní stále vyvolávalo úzkosti. Bílá barva, na níž Tomáš i v téhle barevné době trval, ampule s léky, nástroje, pach dezinfekce. S tím pachem to možná přeháněla. Možná už dnes v ordinacích lékařů pach dezinfekce cítit nebyl, ona ho však vnímala. Pach, který sterilizuje, vymývá život až k jakémusi skeletu, který má být ošetřen, aby život mohl znovu fungovat. Nemohla si pomoci. Se vstupem do ordinace cítila dezinfekci. A úzkost.
Sestra usedla ke svému stolu a sklonila se nad prací.
Ema přistoupila k oknu. Přestalo sněžit. Jako kdyby si počasí dělalo ze všech legraci. Na konci krátkého prosincového dne se ukázala modrá obloha a slunce zapadající za obzor. Městečko pokryté načechranou bílou peřinkou vypadalo jako z pohádky. Ema se zadívala na svou zahradu. Bylo do ní z oken manželovy ordinace vidět. Ema ve sněhu rozeznala červená jablka na větvích staré jabloně. Usmála se. Užuž se chtěla od okna odvrátit, když tu jí náhle hlavou problesklo poznání. Ztuhla. To přece není možné. Přesto.
Odvrátila se od okna a zadívala se na mladou ženu u stolu.
„Vy píšete ty dopisy,“ řekla.
Žena prudce vzhlédla. Její velké zelené oči sálaly překvapením.
„Proč?“ zeptala se Ema.
Ženin krásný obličej se zkřivil do nenávistné grimasy.
Ema intuitivně couvla k oknu.
„Nenávidím tě,“ sykla na Emu mladá žena.
V Emě by se krve nedořezal.
Tak takhle je to.
Banální seriálová záležitost.
Pan doktor a mladá sestřička.
Otevřely se dveře z ordinace. Do sesterny vstoupil starší pacient. Obě ženy z něj viděly pouze záda, klaněl se směrem do ordinace a do sesterny couval.
„Děkuji, pane doktore. Na shledanou.“
Pečlivě zavřel dveře do ordinace, rozloučil se se sestrou a s několika lékařskými předpisy v ruce odešel.
Napětí v místnosti povolilo.
„Co to má znamenat?“ zeptala se Ema.
„Nic zvláštního,“ řekla mladá žena a zahleděla se do počítače před sebou.
„To mi budete muset vysvětlit, protože to zvláštní je, velmi,“ zvedla Ema hlas.
„Co je zvláštní?“ ozvalo se.
Ani jedna z žen nepostřehla, že se otevřely dveře ordinace a v nich stojí Tomáš. Když se ozval, obě na něj pohlédly.
„Tak co je zvláštní?“
„Tvoje zaměstnankyně mi už rok píše anonymní dopisy.“
„Cože?“
„Právě jsem pochopila, že je to ona. Během léta mě fotila na zahradě. Bylo to odsud, tady z toho okna. Fotky mi poslala s hnusným komentářem. Nechápu, že mi to nedošlo dřív.“
Ema se roztřásla. Do očí se jí draly slzy.
„Terezo…,“ řekl překvapeně Tomáš.
„No a co,“ vyštěkla žena a vyskočila od stolu. „Kdyby nebyla ona,“ ukázala vztekle na Emu, „neváhal byste!“
„V čem bys neváhal?“ zeptala se roztřesená Ema.
„V ničem. Terezo, co to plácáte?“
„Tak já plácám? Vy plácáte! Přece vám nemůže stačit tahle stará ochechule!“
„Cože?“ vyhrkli oba, Ema i její manžel.
Vyděšeně hleděli na mladou ženu. Jejím tělem cloumaly silné emoce. Obličej se jí zkřivil nenávistí a ruce zaťaté v pěst jako kdyby chtěly každou chvíli zaútočit.
Tomáš k ní přistoupil a pevně ji uchopil za obě zápěstí.
„No tak,“ řekl konejšivě. „Už je to v pořádku, Terezo.“
„Nic není v pořádku!“ vykřikla zoufale žena a chtěla zvednout ruce. Nešlo to. Lékařské sevření bylo pevné. Napětí v jejím obličeji povolilo, zelené oči se zvětšily, pohlédly na Emina manžela a zalily se slzami. Vzápětí se ženino tělo v záškubech sesypalo na bílé lehátko. Rozvzlykala se.
Ema vyděšeně hleděla na výjev před sebou. Toužila utéct, ale její tělo zkamenělo a nutilo ji stát na místě a vše sledovat.
„Terezo,“ promluvil po chvíli Tomáš, „teď vám píchnu něco na uklidnění a nechám vás odvézt domů. Zítra nepřijdete do práce, pak se domluvíme, co dál.“
Vyděšená žena jako kdyby ho neslyšela, ale když pustil její zápěstí, zůstala sedět a nechala si vpíchnout do těla zklidňující látku.
Ema pocítila lítost. Bylo jí mladé zhroucené ženy líto. Seděla na bílém lehátku, hleděla tupě před sebe a čekala, až ji Tomášův kolega odveze domů. Tajemství bylo odhaleno. Možná měla pocit, že prohrála. Obrovská nenávist, která ji zevnitř stravovala, se dostala na světlo a stala se ubohou, trapnou a možná i směšnou záležitostí. Dopisy skončily. Už nebudou Emu děsit, a kdyby znovu přišly, už ví, že je píše tahle nešťastnice. A tohle poznání neděsí.
Emu zaplavil pocit úlevy. Konečně povolilo kamenné sevření, které jí nedovolilo pohnout se. Ema odešla ze sesterny do ordinace a pečlivě za sebou zavřela dveře.
Eva Tvrdá
Baltský triptych - část třetí: Vodní svět
K Pobaltí samozřejmě patří živel s názvem Baltské moře, borové pobřežní lesy, velmi, velmi dlouhé pláže, nesmírně jemný světlý písek a ryby, ryby, ryby. Přičemž platí: čím menší vesnice, tím lepší "ryba smażona".
Eva Tvrdá
Baltský triptych - část druhá: Cihlová gotika
K Pobaltí určitě patří procházka cihlovou gotikou, hrázděné domy a atmosféra, která inspirovala v 19. a na počátku 20. století stavitele ve Slezsku.
Eva Tvrdá
Baltský triptych - část první: Kašubština
V Evropě žije několik malých národů, jejichž řeč je uznávaným jazykem, i když to není jazyk úřední. Jedním z těchto národů jsou Kašubové.
Eva Tvrdá
Sedm divů Bretaně - div sedmý: Hortenzie
Bretaň je proslulá proměnlivým a deštivým počasím. Chvíli svítí slunce, vzápětí se přiženou mračna a dá se do deště.
Eva Tvrdá
Sedm divů Bretaně - div šestý: Megality
Seismologicky nejstarší území Francie, Bretaň, od nepaměti fascinuje megality, menhiry, dolmeny a dalšími kamennými útvary, které vybudovala v době kamenné neznámá civilizace.
Eva Tvrdá
Sedm divů Bretaně - div pátý: Bretaňské světlo
Říká se, že v Bretani je jiné světlo a že díky němu se v Bretani začali usazovat od 19. století slavní i méně slavní malíři.
Eva Tvrdá
Sedm divů Bretaně - div čtvrtý: Ryzí středověk
V Bretani je několik míst, kde se před pár stoletími zastavil čas. Jedním z nich je vnitrozemské městečko Locronan.
Eva Tvrdá
Sedm divů Bretaně - div třetí: Atlantik
Atlantský oceán dělá Bretaň Bretaní. Omývá ji ze severu, ze západu i z jihu a diktuje jí vše: klima, obživu a strohou výlučnost.
Eva Tvrdá
Sedm divů Bretaně - div druhý: Tržiště a chutě
Bretonci velmi rádi kvalitně jedí, proto jich mnoho nakupuje základní čerstvé zboží na sobotních trzích.
Eva Tvrdá
Sedm divů Bretaně - div první: Bretonština
Slovo je základním projevem lidského ducha. Beze slov jsme jen živočišné jednotky, slovem se identifikujeme jako lidské bytosti.
Eva Tvrdá
Ostravský zázrak
Neuvěřitelné se stalo skutečností. V Ostravě byla dokončena budova MĚSTSKÉ galerie pro současné umění.
Eva Tvrdá
NE
všem, kteří obhajují válku a respektují agresora. Válka, která prošla Hlučínskem, definitivně poznamenala celou moji tvorbu.
Eva Tvrdá
Jazykoví příbuzní – predátoři, nebo přátelé?
S příbuznými to bývá složité. Argumentem, že krev není voda, se dá zdůvodnit téměř vše. Od bezbřehé lásky až k manipulativnímu, nebo i otevřenému teroru.
Eva Tvrdá
Procvič si prajzštinu 2
Studium jazyků tříbí ducha. Tříbit podle slovníku znamená uvádět do dokonalejšího stavu, zušlechťovat, zbavovat chyb a kazů.
Eva Tvrdá
Procvič si prajzštinu 1
Ke každému jazyku patří jazyková cvičení. Zkusíte si zacvičit s prajzštinou? Najděte typické slezské tvary a osvěžte si slovní zásobu jednoho ze slezských nářečí, prajzštiny.
Eva Tvrdá
Slovní zásoba prajzštiny
Un je fajny synek, budźe z něho dobry chłop. Mi se něspomi. Najprem muśiš išć dodom. Kobzole su v pivnici. Kaj idźeš?
Eva Tvrdá
Joch tam był dźeprem raz
Slezská nářečí projevují svou svébytnost i gramatikou. V prajzštině je mnoho těchto gramatických jevů ještě živých, dosud je můžeme v běžné komunikaci na Hlučínsku zaslechnout.
Eva Tvrdá
Pět nepřeslechnutelných znaků prajzštiny
Slezská nářečí, mezi něž prajzština patří, poznáme velice rychle podle typických rysů mluvené řeči. Připomenu dnes pět nejvýraznějších.
Eva Tvrdá
Podle zpěvu poznáš ptáka
Lokální jazyky mívají svá specifika, která lidé narození v dané oblasti milují. Mojí láskou jsou slezská nářečí, k nimž patří i moje rodná prajzština.
Eva Tvrdá
Je to správně?
Proces zániku lokálního jazyka není nijak složitý. Stačí, když jeho uživatelé začnou v každodenních situacích užívat jiný jazyk.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |