Rozhovor

Irena Sučková se mnou rozmlouvala o novinkách, především o knize Pandořina skříňka, která konečně 1. prosince 2015 vyjde.

Povídání s Evou Tvrdou nejen o nové knize

V tomto roce se vám “nasbíralo“ několik pěkných aktivit. Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě v rámci svého projektu pro nevidomé vydala knihu Dědictví jako audioknihu pro nevidomé. Vydala ji dokonce jako první z knih a v roce desátého výročí jejího prvního vydání. Co to pro vás znamená?

Znamená to především, že kniha Dědictví žije. Nedávno jsem si uvědomila, že se moje knihy opravdu chovají jako živé. Napíši je, vydám a pak se jich zmocní čtenáři a z mých knih se stává něco jiného, než jsem očekávala. Čtenáři je vnímají po svém a objevují v nich pro mě nečekané jevy. S napětím očekávám, co se bude dít s mou novou knihou. Snad bude taky životaschopná, jako Dědictví.

V nedávné době také vyšla vaše kniha Nenápadný půvab Slezska v Polsku. Vydalo ji polské nakladatelství SILESIA PROGRESS, které se věnuje slezské tvorbě. Jak k této spolupráci došlo?

Polské vydání Nenápadného půvabu přišlo samo, doslova. Nakladatel se mi ozval přes facebook, protože četl v katovickém kulturním magazínu FABRYKA SILESIA úryvky z této knihy, byly do magazínu vybrány a přeloženy jako ukázka české slezské tvorby, a ty ho zaujaly. Následovala krásná a velmi zajímavá spolupráce.

Spolu se svou kamarádkou jste také pracovala na knize Obrázky ze Šilheřovic, což také jistě nebyla lehká práce. Vyslechla jste řadu příběhů, vzpomínek, byla jste u otevírání „pandořiných skříněk“ jiných lidí. Jak na období, kdy kniha vznikala, vzpomínáte?

Kniha Obrázky ze Šilheřovic vznikla jako snaha zachytit svět, který se velmi rychle vytrácí. Je to svět původního šilheřovického nářečí a svět starých příběhů. Moje sousedka Jana Gebauerová je aktivní uživatelkou tohoto nářečí, takže sestavila malý slovník a k tomu přidala příběhy, které od dětství slýchala. Samozřejmě jsme při práci narazily na otřesné zkušenosti z období druhé světové války a období poválečného. Nakonec většina krutých příběhů v knize neskončila, protože zadání znělo: kniha milá, příjemná, radostná. Nicméně jsme obě ty příběhy znovu prožívaly a probíraly, a to nebylo lehké. Práce se mi propojila s prací na Pandořině skříňce, druhá světová válka a zvěrstva s ní spojená mě v tu dobu dost pronásledovaly. Do knihy Obrázky ze Šilheřovic se ale nic z toho nedostalo, podle reakcí čtenářů ze Šilheřovic jde opravdu o milou a příjemnou knížku. A to je dobře.

Co ale čtenáře momentálně zajímá nejvíc, je vydání knihy Pandořina skříňka, která navazuje na příběhy z Dědictví. Na knize jste pracovala dlouho a vydání jste plánovala už minulý rok. Co bylo na psaní tentokrát nejtěžší?

Práce se táhla, protože jsem stále pochybovala. Myslím, že jsem během těch pěti let, co jsem knihu psala, zpochybnila úplně všechno, s čím jsem se setkala, a pochybovala jsem i o sobě. Dost mě to trápilo, protože samým zpochybňováním se nedá zaujmout postoj, a ten jsem nutně k psaní potřebovala. Nakonec jsem si uvědomila, že zpochybňování je důležitý projev myšlení, že je to dar, možná danajský, ale zpochybňování nabízí pohledy z mnoha stran. Práci jsem pak letos na podzim přece jenom dotáhla k závěru.

Kniha je ale dokončená a čtenáři se těší na setkání s hrdiny z knihy Dědictví, jejichž osudy v Pandořině skříňce dále rozvíjíte. Můžete trochu přiblížit, jak jste příběhy v knize uspořádala?

Příběhy jsou uspořádány podle Dědictví, tedy jeden delší příběh o vnučce hlavní hrdinky Dědictví a pak povídky, které korespondují s povídkami z druhé části Dědictví. Vše se odehrává v současnosti. Nemohla jsem si samozřejmě odpustit fotografickou přílohu, takže ta tam je taky jako třetí část knihy.

Dokázala byste říct, jak kniha Pandořina skříňka vznikala? Určitě jste si musela nastudovat mnoho materiálů, podniknout cesty do Prahy, kde žije hlavní hrdinka, ale také na jiná místa.

Na začátku to vypadalo velice jednoduše: prostě napíšu knihu, která bude formálně kopírovat Dědictví, a to přece nebude žádný problém. Měla jsem v té době napsaných a vydaných už několik knih, takže jsem si dost věřila. Jenže se to vymklo, a to hodně. Většina knih se mi vymkla, ale tahle všechny předčila. Doslova mě drtila, když jsem chtěla prosazovat svoje představy, vždy mě zlomila. Na tomhle příběhu je zajímavé to, že jsem ho začala psát už před patnácti lety, měl být hlavním příběhem Dědictví, ale nakonec z toho v Dědictví zbyla jen závěrečná povídka. V létě jsem si ten starý příběh znovu četla, narazila jsem na něj ve svém archivu, a byla jsem překvapená, že jsem s hlavní myšlenkou vlastně vůbec nepohnula, došla jsem letos k tomu, k čemu jsem došla už před deseti lety. Teď ale vyprávím jiný příběh a jiný je i způsob zpracování, a ten byl hodně náročný. Vlastně jsem v posledních letech pořád něco studovala, nad něčí dumala a někam cestovala, protože hlavní hrdinka Agáta se v tomto příběhu pohybuje doslova z místa na místo. Například jsem půl roku neustále řešila hádanky kolem Hitlerovy filmařky Leni Riefenstahl, její život a její náklonnost k nacismu, nakolik byla naivní, nakolik jen pragmatická, četla jsem o ní a hodně přemýšlela o lidech v dnešní době, o tom, co je a není umění a tak dál a tak dál. Když jsem pak v závěrečné fázi o ní psala, bylo z toho pár řádků. To mě fakt vyděsilo. Kvůli několika řádkům jsem byla schopná půl roku studovat a přemítat. Nebo jsem kvůli jedné kapitole jela do Drážďan. Bylo složité zorganizovat si ten výlet, protože jsem musela jet sama, vždy jsem na těch místech sama, abych chápala, zřejmě nějakou atmosféru či co. Taky jsem potřebovala kvůli stejné kapitole navštívit kyperskou Famagustu, která leží v turecké části ostrova, což bylo taky docela dobrodružství. Tam jsem jela s polským zájezdem, ale v podstatě taky sama, abych mohla chápat tu svoji atmosféru. Cesty po České republice zmiňovat nebudu, ale na všech místech, kde se pohybuje Agáta, jsem během psaní byla. Když se na to dívám zpětně, vypadá to docela zábavně, že?

Jak už bylo řečeno, hlavní hrdinka Agáta žije v Praze, tudíž v úplně jiném prostředí, než je Hlučínsko. Máte k Praze nějaké vazby?

K Praze nemám vůbec žádné vazby a to mě hned na začátku prudce zbrzdilo. Musela jsem začít do Prahy intenzivně jezdit. Mám Prahu velmi ráda, ale tu turistickou, ta je velmi půvabná. Já jsem však musela objevit tu každodenní, a to zase pěkně sama, a ta už tak půvabná není. Zjistila jsem, že životní styl Prahy neurotizuje. Byla jsem totiž tak drzá, že jsem si Pražany prohlížela a studovala je. Každý z nich je samozřejmě jiný, ale v té všednodennosti mají všichni v ulicích společný výraz v očích a ten mě dost vyděsil. Na jiných místech lidé tak neuroticky nevypadají. Lidé v Praze žijí zřejmě pod obrovským tlakem, asi si to vůbec neuvědomují. Jinak se mi zdálo, že v tom základním žijí úplně stejně jako my na venkově.

Některé části Pandořiny skříňky měli čtenáři možnost číst ještě před knižním vydáním také na vašem blogu, což není tak časté, zveřejňovat texty před vydáním. Co vás k tomu vedlo? Inspirovala jste se Alexandrem Dumasem, který jako čtení na pokračování zveřejňoval Tři mušketýry?

Jak jste to uhádla? Mým oblíbeným spisovatelem býval Dumas a čtení na pokračování miluji. Mám při něm pocit, že jsem se čtenáři, a ten pocit k psaní potřebuji. Jsem zřejmě spisovatelka na pokračování.

Předpokládám, že do konce roku máte nabitý program, budete navštěvovat knihovny, pořádat besedy, představovat novou knihu. Prožila jste znovu příběhy z Dědictví a v Pandořině skříňce je uzavřela. Co to pro vás znamená? S jakými pocity budete o knize mluvit?

Jsem strašně ráda, že se mi podařilo knihu dokončit, že jsem ten příběh konečně uzavřela. Je to velká úleva. Jako kdybych splnila nějaký těžký úkol. Tím bych ale své čtenáře nerada zatěžovala. Tak uvidím, jak se to vyvine.

Na čem budete pracovat dále? Můžeme se těšit na tlustou knihu, kterou jednou chcete napsat?

Doufám, že můj život bude dost dlouhý na to, abych tu knihu napsala. Mé psaní je zdlouhavé, nevím, jestli se dá mým hlemýždím tempem napsat tlustá kniha. Každopádně se o to pokouším. Materiály už několik let pečlivě sbírám, myšlenky už taky nějaké jsou a dokonce se objevily i nějaké postavy. Mezitím si ale rozhodně odskočím k něčemu úplně jinému. Jako vždy, to si zřejmě neumím odříct. Na ten odskok se už těším. Mám pocit dluhu vůči Ostravě, ten odskok bude věnován jí. Snad mi to vyjde.

Irena Sučková