V českém Dolním Slezsku leží malé město s lehce zapamatovatelným názvem: Zlaté Hory. Název města vzbuzuje představu zlata a tato představa je v naprostém souladu se skutečností.
V oblasti Zlatých Hor se opravdu těžilo zlato.
Již ve středověku se území budoucího města stalo cílem mocenských zájmů. Střídání panstva ukončilo ve druhé polovině 15. století začlenění města do území ovládaného vratislavskými biskupy.
Od 13. století se ve zlatohorské oblasti upouštělo od rýžování a primitivního povrchového dolování a postupně se přešlo k dolování hlubinnému. V okolí města vzniklo několik šachet, ale netěžilo se v nich jen zlato. Jesenicko bylo proslulé i velmi kvalitní železnou rudou, ze které se v místních hamrech vyrábělo železo. Jesenické železo se uplatňovalo nejen ve Slezsku, vyváželo se například i do Anglie.
Hornictví ve Zlatých Horách mělo svá zářná období, která se střídala s obdobími úpadku. Ruda se zde těžila až do roku 1993, kdy byl slavnostně vytěžen poslední vozík zlatohorské rudy. Dnes ve Zlatých Horách těžbu zlata připomíná jen hojně navštěvované muzeum.
Zlaté Hory však nebyly jen hornickým městem, v dobách rozmachu slezského tkalcovství počet tkalců ve městě vysoce převyšoval počet horníků, v 19. století za městem vzniklo tzv. lesní sanatorium, které se na přelomu 19. a 20. století proměnilo v proslulé lázně, ve městě sídlila kamenická firma známá po celém tehdejším mocnářství a také likérka a dvě cihelny. V souvislosti s lázeňstvím se rozvíjel i turismus a s ním ve městě přibývalo restaurací a hotelů.
Zlaté Hory byly jedním z mála míst, kde již v 16. století měla svou stanici pošta. Zlaté Hory totiž ležely na významné cestě z Brna přes Olomouc do Vratislavi. Pro poštu byla později ve městě vystavěna reprezentativní budova v barokním slohu. Budova bývalé pošty ve Zlatých horách dodnes stojí, avšak pošta se v ní nenachází, bylo v ní zřízeno městské muzeum.
Zlaté Hory patřily k oblastem osídleným německy hovořícím obyvatelstvem, což se dramaticky promítlo do moderní historie města. V první polovině 20. století obyvatelstvo dávalo najevo vůli k připojení k Německu, a to v roce 1938 nastalo. Zlaté Hory jako součást Sudet byly mnichovskou smlouvou od Československa odděleny. Po skončení druhé světové války pak bylo obyvatelstvo města ze střední Evropy odsunuto a ve městě se usadilo obyvatelstvo nové.
Do dnešních dnů se ve Zlatých Horách z původních oborů udrželo jen lázeňství.
Ve druhé polovině 20. století byly lázně ve Zlatých Horách přebudovány na dětskou léčebnu. Léčebna ve voňavém lesním prostředí vrací malým pacientům s dýchacími problémy zdraví dodnes.
Lesnaté okolí a moderní vybavení již od vzniku lázní svědčily především dýchacím cestám a nervovým chorobám. Léčili se zde i mnozí slavní hosté. Patřil mezi ně například hudební skladatel Leoš Janáček a v letech 1905 a 1906 zde na léčení pobýval i spisovatel Franz Kafka.
Zlaté Hory jsou městem na hranici. Na jih od města leží vysoké pohoří Hrubého Jeseníku, a tak přirozený spád Zlatohorska míří na východ do oblasti Jesenicka a na sever do polské části Dolního Slezska. Mikroregion, který zde vznikl, dnes těží především z historie hornictví, z nádherné horské přírody a z velmi čistého ovzduší. V nejbližším okolí města se nacházejí zříceniny tří hradů a významné poutní místo, centrum města je ucelenou chráněnou městskou památkovou zónou s řadou renesančních a barokních staveb, v okolí města se nachází zhruba dvacet pramenů a studánek.
Dnešní Zlatohorsko znovu skýtá poklad, tentokrát novodobý: zajímavé památky, čistou přírodu a s ní opravdu voňavé a zdravé nadechnutí.
