Neděle 23. února 2020, svátek má Svatopluk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 23. února 2020 Svatopluk

Týden čtení po našemu - úterý

17. 12. 2019 18:06:20
Úterní čtení po našemu (a zároveň v překladu do češtiny) přináší vzpomínky na jedno místo, které určitě ti, co po našemu rozumí, znají.

Očami vidźeć 2

To ta kašňa. Znova ju vidźim, ani by joch stała před ňum. Tajemna, vyminečna, misto pro lepšich ludźi.

Ten velucny park se zamkem naležeł do rodźiny Rothschilduv. To sy se ale už přečitał. Rothschildźi něpobyvali v zamku po ceły rok, přyježdźali enem raz za čas, to potym było všadźe dźivoko. V zamku, v parku aji v dźedźině. Za Rothschildami přyježdźało v hošči vjela ludźi a te ludźe přyvažali s sebum velucny svjet bohatych a uročitych. Přezařyli Šuleřovice a potym zasej odjeli. Na všeckych, keřy se mycli okoličně tej bohatej a uročitej rodźiny, padła zař. Ezy sy ich vidźeł jeść, pić, přechadzać se, ježdźić na koňu, diskutyrovać, zabavjać se a muh sy ich pozdravić a oni ći odpovjedźeli, był sy lepši čłovjek. Něpravjim to po złym, na tu rodźinu žaden v dźedźině němuh zaněvřeć, choć baj temu něuvjeřyš, tu rodźinu mjeli ludźe radźi.

Jak oni v zamku něpřebyvali, a to se stavało často, naležeł zamek do ludźi, co tam robili. One mohli užić hojně všeckeho, co zamek poskytovał.

Jak teho všeckeho vim?

Joch se v tej dźedźině narodźiła. Joch tamyk vyrosła. Jak joch přyšła v ženstvi, prchłach z Šuleřovic. Baj se dźiviš temu słovu, ale joch něodyšła, joch muśeła prchnuć, po ukryjanku a furtem, inači by se joch ztamoteč nědostała.

Ale zpatkem ku tej kašni.

Znova joch je małum dźevuškum, znova stojim u zameckeho muru a znova hledźim na zameckych panuv, jak se v tej šumnej kašni kupaju. Moja rodźina była nadobře obyčajni. My mjeli jakesyk pola, na kerych smy od rana do večera dřyli, a tata odježdźał každe rano na kole robić na šachtu pod Landekem. Vjele chłopi ježdźili na cele leto robić do Německa, moju rodźinu ale robota v Německu něobchodźiła. Na, vłasně ani něviš, že Šuleřovice ležeły rovno na hranicy s Německem. Jak joch była małutka, Německo koňčiło u Bogumina. Něskaj mapa vyhlida inakši, ale vtedaj to było tak, že my mjeli Německo do słova za humnami.

Joch něžiła v bidźe, ale ani v přepychu. Byłach obyčajňa a mezy obyčajnimi aji žiłach. Chodźiłach často do stařenky a moja cesta vedła spozdel parka. Zamecky park oddźełovał od dźedźiny mur z kameňa a joch była navjerně mała choć by přes ňu vidźeć. Na paru mistach ale było lza přes mur zahlidać. Jedne take misto było napročivo kašni. Nikda joch nězapomiła na tu kašňu pohledźeć. Něvjedźełach vtedaj, kdo był Něptun. Buh był pro mje enem jeden a každy dźeň joch ku němu řykała. Vidźełach enem paru soch v zelenym placu, dookoła soch vodu a v ni se v leće kupali ludźe. Enem tak. Leželi dookoła kašni na dekach, zavdy se v kašni okupali a potym znova leželi a zhniłošili. Był to pro mje něpředstavićełny svjet. Ten velucny prostur, ten komfort, to ščeśći, kere se za murem rozlevało. Joch tamyk mohła enem zahlidać a potym pokračovać dalej v svoji ceśće do stařenky. Choć to była enem chvilečka, ten obraz mje mocno přyčisnuł. Něznamy svjet radośći a komfortu, svjet bez starośći, ani by něbył pravdźivy. Un ale pravdźivy był, vidałach ho přes mur z kameňa. Byli v nim lepši ludźe. Joch była hrubje obyčajňa choć by naležeć do bezstarosneho svjeta komfortu a radośći. Muhłach enem zahlidać, potym zasejky vjó tamyk, kaj joch naležeła.

Kjej joch była hrubje mała, vjedźełach, že to tak prosto je. Časem se ale vjecy mjeniły.

Očima vidět 2

To ta kašna. Znovu ji živě vidím. Tajemná, impozantní, místo pro vyvolené.

Ten obrovský park se zámkem patříval rodině Rothschildů. To sis už ale nastudoval. Rothschildové nepobývali na zámku celý rok, přijížděli jen v určitých obdobích, to pak bylo všude rušno. V zámku, v parku i ve vsi. Za Rothschildy přijížděli hosté a přiváželi s sebou velký svět bohatých a úspěšných lidí. Rozzářili Šilheřovice a pak zase odjeli. Na všechny, kteří se kolem té bohaté a úspěšné rodiny otřeli, padal lesk. Pokud jsi je viděl jíst, pít, procházet se, jezdit na koni, diskutovat, bavit se a mohl jsi je pozdravit a oni ti odpověděli, byl jsi lepší člověk. Neříkám to ve zlém, na tuhle rodinu nikdo ze vsi nemohl zanevřít, možná tomu nebudeš věřit, ale lidé je měli rádi.

Když na zámku nebyli, a to se stávalo často, patřil zámek lidem, kteří tam pracovali. Mohli do značné míry užívat všeho, co zámek poskytl.

Jak tohle všechno vím?

Narodila jsem se v té vsi. Vyrostla jsem tam. Když jsem doopravdy dospěla, ze Šilheřovic jsem utekla.

Možná se divíš tomu slovu, ale můj odchod nebyl odchodem, musela jsem utéct, tajně a definitivně, jinak bych se odtamtud nedostala.

Ale zpět k té kašně.

Znovu jsem malá holka, znovu stojím za zámeckou zdí a znovu pozoruji panstvo, jak se v té nádherné kašně koupe. Moje rodina byla úplně obyčejná. Měli jsme nějaká pole, na kterých jsme od rána do večera dřeli, a táta odjížděl každé ráno na kole pracovat na důl pod Landekem. Mnoho mužů jezdilo na celé léto pracovat do Německa, moje rodina ale na práci v Německu závislá nebyla. Ach, vlastně nevíš, že Šilheřovice ležely přímo na hranici s Německem. Když jsem byla malá, Německo končilo u Bohumína. Dnes mapa vypadá jinak, ale tehdy to bylo tak, že jsme Německo měli doslova za humny.

Nežila jsem v bídě, ale ani v přepychu. Byla jsem obyčejná a žila mezi obyčejnými.

Chodívala jsem často za babičkou a moje cesta vedla podél parku. Zámecký park oddělovala od vsi kamenná zeď a já jsem byla příliš malá na to, abych přes ni viděla. Na několika místech se ale přes zeď nahlédnout dalo. Jedním z těch míst bylo okolí kašny. Nikdy jsem neopominula možnost tu kašnu uvidět. Nevěděla jsem tenkrát, kdo byl Neptun. Bůh byl pro mě jen jeden a k tomu jsem se pravidelně chodívala modlit do místního kostela. Viděla jsem jen sousoší několika postav na zeleném pozadí, kolem sousoší vodu a v ní se v létě koupali lidé. Jen tak. Leželi kolem kašny na dekách, občas se vykoupali v kašně a pak znovu ulehali a lenošili. Byl to pro mě nepředstavitelný svět. Ten obrovský prostor, to pohodlí, to štěstí, které se za zdí rozlévalo. Já tam mohla jen nahlédnout a pak pokračovat dál ve své cestě za babičkou. Přesto na mě ten chvilkový obraz silně působil. Neznámý svět radosti a pohodlí, svět bez starostí, jako by ani nebyl skutečný. On ale skutečný byl, vídala jsem ho přes kamennou zeď. Byli v něm lepší lidé. Já jsem byla příliš obyčejná na to, abych do bezstarostného světa pohodlí a radosti patřila. Mohla jsem jen nahlédnout, pak jsem se zase musela stáhnout tam, kam jsem patřila.

Když jsem byla hodně malá, nevadilo mi to, věděla jsem, že to tak prostě je. Časem se ale věci měnily.

Autor: Eva Tvrdá | úterý 17.12.2019 18:06 | karma článku: 8.15 | přečteno: 199x

Další články blogera

Eva Tvrdá

Kouzlo Vánoc (povídka)

Konečně se mu podařilo rozmotat dráty vánočního světelného řetězu. Kdyby se tak snadno dal rozšmodrchat i život, pomyslel si.

22.12.2019 v 15:50 | Karma článku: 10.55 | Přečteno: 205 | Diskuse

Eva Tvrdá

Týden čtení po našemu - neděle

Poslední část dvojjazyčného čtení. Každodenní komunikaci po našemu už zaslechneme málokdy, ale lidí, kteří jazyku slezskomoravskému rozumí a mají ho rádi, je stále ještě hodně. Děkuji všem, kteří se po našemu začetli.

22.12.2019 v 9:28 | Karma článku: 7.70 | Přečteno: 136 | Diskuse

Eva Tvrdá

Týden čtení po našemu - sobota

Kromě jiných specifik má náš jazyk svůj typický přízvuk: na předposlední slabice. Přenášíme ho i do jiných jazyků, nejčastěji do češtiny, a tak jsme lehce identifikovatelní. Pro lepší vnímání doporučuji číst si tyto řádky nahlas.

21.12.2019 v 10:59 | Karma článku: 9.29 | Přečteno: 161 | Diskuse

Eva Tvrdá

Týden čtení po našemu - pátek

Dnešní úryvek je delší, ale věřím, že jste se už od pondělí rozečetli. Pokud by snad nastal problém - je tady přece na pomoc česká verze!

20.12.2019 v 17:31 | Karma článku: 7.12 | Přečteno: 114 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jan Šik

Lidi, co hráli tichou poštu, která dělala virvál

Drby hýbou světem. Malé i velké, soukromé a veřejné, v rodinách, na pracovištích nebo v médiích. Svou cestu začínají nevinným povídáním a mohou končit pomluvou nebo lží.

22.2.2020 v 18:00 | Karma článku: 8.08 | Přečteno: 266 | Diskuse

David Snítilý

A žili spolu šťastně ...? (volně navazuje na Otevřené manželství)

Osedlala si mě jako koníka a cválala na mně do země orgasmu zaslíbené. A když už to vypadalo, že tam i dojede, tak to na mě náhle přišlo. Škubal jsem sebou tak, že měla problém se na mně udržet. „Tak brzo?“ vydechla zklamaně.

22.2.2020 v 8:44 | Karma článku: 15.71 | Přečteno: 426 | Diskuse

Dana Emingerová

Kafkárna - napsala Dana Emingerová

Od začátku to byla taková kafkárna. „Dobrý den, chci se s vámi sejít, protože jste ZAJÍMAVÝ, ale nevím proč,“ řekla jsem do telefonu.

21.2.2020 v 18:45 | Karma článku: 12.08 | Přečteno: 387 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O lhaní

Tak ono lhát se nemá, to je jasné. Ale ukažte mi někoho, kdo nikdy nezalhal, že. A například takový politik to chudák nemá vůbec jednoduché. Ten musí dokonce umět o svých lžích přesvědčit ostatní. A ono to jde!

21.2.2020 v 13:57 | Karma článku: 16.86 | Přečteno: 401 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Vykradl jsem banku

Ona celá ta moje šikmá plocha má počátek v nutnosti sehnat si vlastní byt v Praze. Nechybělo mi nadšení.

21.2.2020 v 9:40 | Karma článku: 16.06 | Přečteno: 491 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz