Týden čtení po našemu - pátek

Dnešní úryvek je delší, ale věřím, že jste se už od pondělí rozečetli. Pokud by snad nastal problém - je tady přece na pomoc česká verze!

Očami vidźeć 5

Našo pokojne dźedźinske žićo začało se rozpadać, jak my mjeli deset rokuv. Ni, to něsuviseło s žadnum magickum vjekovum hranicum. My mjeli deset rokuv v roku 1938 a vraz v tym roku złomiła se historyja.

Viš, včilky, pozpatku, vypada vśo hrubje přehlidno, ani by dźejiny kračały krok za krokem dopředku a čłověk dycky vjedźeł, kaj šicuju. V skutečnośći było pro mje žićo roku 1938 poplantane, plne dźivnych jevuv, kerym joch něrozumjeła. Čułach, že se robi cosyk zasadniho, co to ale było, to myslim něvjedźeł žaden, ani zrosli. Vjecy vypadały ine, miž jake se ukazały něskorši.

Už povědźełach, že v dobach mojeho dźectva ležeły Šuleřovice na hranicy s Německem, včil je třa to zasej přypomić. Vyhlida to něskaj podźivne, jak se čłovjek uvjedomi, že ta dźedźina furtem leži na tym samym miśće, žiju v ni pokrevni od ludźi, kerych dźeň v dźeň potkavałach, a přece idźe o zhoła inači svjet, miž jaky znałach za dźecka. Německo včil leži stovky kilometruv od Šuleřovic a tu vzdaleność vydłaždźiły milijony mrtvych.

V roku 1938 ale Německo było na přehybku. Něbyło to enem v pochopu fyzicke blizkośći, Německo było aji rovno mezy nami, było v nas. Něskaj, dy se na to dźivam s odstupkem, mje hrubje skutečnośći leka, ale vtedaj to były čire pravdy.

Znałach svjet svoji dźedźiny a potym svjet, kery mi předkładała škoła. Něumiš se něskaj představić ten obrovsky rozpur. My dźeći smy od malutka krom škoły chodźiły aji do sukromeho vyučovani po německy. Všecy smy vjedźeli, že bez němčiny ničeho něporadźimy. Všecy smy očekavali od Německa vysvobozeni, a bezmała aji spaseni. Německo v našich mysłach było vybajanum krajinum, kera podaruje každemu, co třa.

Po dźedźině chodźili ludźe, co ten pocyt hrubje podpalovali. Německo, Hitlera aji nacysmus předkładali ani idealni řešeni všeckeho. Stačiło stać se dźiłem Německa a vśo už na vječně měło być fajne, pokujne, ščasne. Něskorši to same slibovali aji komuniśći a něskaj, dych je už stara a opravde teho hrubje pamacu, joch je vyvředźena z každeho, kery vyškantuje svoje spravne řešeňa.

Spravne řešeňa něexystuju, žićo je celusny jev, o kerym němožeš mjeć pochop, choć bys ćiśice rokuv žił. Co jednemu přypada ani najlepši, je pro ineho katastrofum. Od roku 1938 joch plnych jednapadesat rokuv žiła v svjetach jednistych spravnych pořadkuv, v svjetach, kaj něexystovał kompromis, v světach, kaj jednistum domłuvum było nasili. A vśo to začinało tymi najfajnějšimi słovičkami, kerymi spravedlivi małovali vybajanu społečność.

Něchałach se uněść, ale muśełach to v ten zposub povjedźeć. Ale včilky zpatkem ku temu, coch vtedaj něvidźeła, a přytym je to něskaj tak vidźitelne a čire.

Všecke zmjeny začały čimsyk, co mi nahaňało hruzu, choć joch němjeła tušeni čemu. Po dźedźině se začało povjedać, že Rothschildźi odvažaju vśo, co je hodno, ze zamku preč, až do Rakuska. Od chvile, jak to aji joch zaslechła, chodźiłach kołem zamku s navjerně novymi pocytami. Za kameňovym murem už něbył bezstarosny bezpečny svjet, ale cosyk, co było v ohrožeňu. Pravji se, že mista maju svojich duchuv. Vjeřym temu, bo na leto 1938 dobřy duchove zamek opuśćili. Odrazu byłach rada, že něnaležim ku tym ve vnitřku, zdało se mi, že bezpeči je před murami parku, za onymi panovała jakasyk čežko popisaćełna uzkość. Žadnych hośći, žadnych radovanek. Zavdy odježdźały z parku nakładni auta a te ani by ze zamku vyvažały vśo, co mje v dźectvi mamiło. Němohłach samosebum vjedźeć, co se v skutečnośći robi, pamacu se enem podźivno zmatene pocyty. Dźeni kołem zamku ani by něnaležeło do nětrpjeliveho očekavani nadźejnej buducnośći, kere ovładało mojo najbliži vukoli. Rothschildi a ich židovsky majetek, to był pro nacysmus přesakujacy  do celej středni Evropy hrubje paskudny kusek. Žid znamenało vtedaj złočiněc, ale o tym němjełach samosebum pochop.

Druhy podźivny jev było zavřeći lesa. Šuleřovice obkłopovały hłyboke lesy, ale v čase, kdy joch začała chodźić do škoły, do nich žaden něsmjeł. Kołem moji dźedźiny znikały železobetonove pevnośći ku obroně, było ich z paru a na ich stavjani něsmjeli robić mistni, bo onych vładni uřednici něpovažovali za spolehlive. V našim vukoli znikał hłavity system ku obroně. Něskaj je tuto pasmo opevněni obdźivovane, ale pro nas to v tym čase było cosyk cuzeho, cosyk, čeho smy se bali.

Už naznačiłach, že do mojeho žića naležeł aji svjet, kery mi předkładała škoła. Ostatni obdobi, kdy česka škoła była ešče opravdovum škołum, nastało na vesno 1938. To se ešče vyučovało po česky, toch ešče słychała o českych dźejinach, o českym narodźe, o českej hrdośći, o pokroku. Školňa budova vytvařała jakysyk śkłanik, dařyło se v nim myšlenkam a smjerum, kere vyjma buduněk hynuły. Něbyło ničeho, co by ich vyživiło a ochraniło, indže kromje školniho buduňka ich klima zaduśiło.

S koňcem školniho roka tuto se skoňčiło. Toch samosebum tym razem něvjedźeła, koněc školniho roku był koňcem školniho roku, mjeły přyšć vakace a po nich druhy školni rok. Enemže přes leto se vśo zmjeniło. Te zmjeny nadobře žaden něvidźeł, přesto nastały, bo už v podźimku vśo było inači.

Leto byvało šumnym časem, kdy mojo žićo nic něbantovało. Dłuhe dni, kratke a čepłe nocy, uroda. Mjevałach leto ze všeckych ročnich dob najvjec rada. V radosne letni atmosfeře roku 1938 ale hojně razuv zaznivały varovne sygnały.

Něskaj něporadźiš představić se teho. Tvojo žićo je něbyvało bezpečne, něpřypadně ći tak, jo vim, ale opravdove něbezpeči, opravdove ohroženi sy něpřežił.

Do čepłych letnich dni roku 1938 se vkradały złovjestne minuty. Były to enem chvile a my na nich zasej skoro zapomjili.

Z vukolnich lesuv se raz za čas ozyvało střyłani. Te letně střyłaňa ani by były upuśćanim načisnutej bomby, kera mjeła v ty pjaty vybuchnuć. A my smy šli tej načisnutej bombje s radośćum napročivo. Něpřypuśćali smy se, že nas može ohrožić. Choć baj to střyłani aji zněło vjela ušam radosno.

Něskaj už vim, že smy přestřełky mjeli brać ani važne varovani. Enemže choć baj bysmy ich aji važno brali, jak smy se mjeli zachovać? Mjeli smy učekać? Kaj? A před čim? My vjeřyli temu, že z Německa přychadza naša spasa, pořadky a spravedlivość.

Střyłani se ozyvało dycky naraz a trvało enem kratko. Nikda žaden nězvjedźeł teho, kery vłasně střyłał a čemu. Něvjedžełach vtedy ničeho o ozbrojonych oddźiłach, kere były narychtovane obsadźić českosłovenske pohraniči. Baj aji keřysyk z našich suśeduv byli členami tutych oddźiłuv. Moji rodźiče se od politiky drželi bokem, a k temu smy něnaleželi do rodźin, kere obchodźiła robota v Německu. Tata robił na šachće kusek od nas, pod kopcem Landek, ale něfarał, un był šlosařem, a naša mama se držeła enem rodźiny a viry. Svjet moji rodźiny był zavřety do lokality, do kere my naleželi, a naš rozhled se koňčił kusek za humnami.

Viš, bajkdy mam pocyt, ež ani ty nědohledźiš dalej miž za humna. Rajzuješ po svjeće, maš kamerady napřyky všeckymi kulturami. Enemže se vybiraš enem ty, keřy su ći podobni. Tys je zavřety v bublině, tak temu včil młuviče, jeji hranice su vłasně to, co se předy nazyvało humnami. Mały prostur ve tvojim vukoli, tvoja bublina. Viš ale, co se robi naokoło? Viš, čemu vjeřyš, co podporuješ, čemu se opravde vjenuješ? Je take lehke uvjeřyč, podlihnuć, je take lehke něchać se odebrać svobody, je ale aji lehke mysleć se, žes je svobodny.

Naležim do ludźi, keřy se po cele žićo bali mjeć jakysyk nazur. Něvim, ezy je v tym moja životňa zkušeność, vychova, albo mam rovno taku povahu. Joch je něduvjeřyva. Rosłach v prostředźi, kere adorovało nacysmus, ale potym se ukazało oneho stodjabełstvi. Řešenim všeckeho zła mjeł być po vojně komunismus a ten se ukazał ani stodjabełny tež. Vira do Boha, kera mje od narozeňa v Šuleřovicach obkłopovała, je hevaj v Čechach smišna. Liberalne hnuća  na koňcu padesatych rokuv mje zasćihły přemirno starum co by im uvjeřyč. Mezy ideologijami, kere hybały dvacatym stolećim se joch straćiła. Choć baj to ale było mojo osobni vićezstvi. Němusełach vysvjetłovać něvysvjetlićełne, obhajovać něobhajićełne. Choć baj prosto v tym se joch uchovała svoju osobňu svobodu.

Choć baj mje ale pro žićo přeškolił zły vjeter, kery vydymał z strnisek na koňcu leta 1938, vjeter, kery naostatku vśo v mojim do teho času tak přehlidnym žiću rozmjetał.

Očima vidět 5

Náš spokojený venkovský život se začal rozpadat, když nám bylo deset let. Ne, to nesouviselo s žádnou magickou věkovou hranicí. Bylo nám deset let v roce 1938 a zrovna v tom roce se zlomily dějiny.

Víš, teď, zpětně, všechno vypadá velmi přehledně, jako kdyby dějiny plynule kráčely krok za krokem kupředu a člověk vždy věděl, kam směřují. Ve skutečnosti byl pro mě život v roce 1938 zmatený, plný podivných jevů, kterým jsem nerozuměla. Cítila jsem, že se něco zásadního děje, co to ale bylo, to myslím netušil nikdo, ani dospělí. Věci vypadaly jinak, než jaké se ukázaly později.

Už jsem se zmínila, že Šilheřovice v dobách mého dětství ležely na hranici s Německem, teď je to ale nutné znovu připomenout. Vypadá to dnes podivně, když si člověk uvědomí, že ta vesnice dál leží na stejném místě, žijí v ní potomci lidí, které jsem denně potkávala, a přece se jedná o úplně jiný svět, než jaký jsem znala v dětství. Německo teď leží stovky kilometrů od Šilheřovic a tu vzdálenost vydláždily miliony mrtvých.

V roce 1938 však Německo bylo na dosah. A nebylo to jen ve smyslu fyzické blízkosti, Německo bylo i přímo mezi námi, bylo v nás. Dnes, když se na to dívám s odstupem, mě mnoho skutečností děsí, ale tenkrát to byly jasné pravdy.

Znala jsem svět svojí vesnice a pak svět, který mi předkládala škola. Neumíš si dnes představit ten obrovský rozpor. My děti jsme odmalička kromě školy navštěvovaly i soukromé vyučování němčiny. Všichni jsme věděli, že bez němčiny se neobejdeme. Všichni jsme očekávali od Německa vysvobození, a zřejmě i spasení. Německo bylo v našich myslích bájnou zemí, která poskytuje každému, co potřebuje. Po vesnici se pohybovali lidé, kteří tento pocit hojně vyživovali. Líčili Německo, Hitlera a nacismus jako ideální řešení všeho. Stačilo stát se součástí Německa a všechno už navždy mělo být krásné, spokojené, šťastné. Později totéž slibovali i komunisté a já se dnes, když už jsem hodně stará a opravdu hodně toho pamatuji, děsím každého, kdo vykřikuje svá jediná správná řešení.

Jediná správná řešení neexistují, život je komplexní jev, kterému nepřijdeš na kloub, i kdybys žil tisíce let. Co jednomu připadá jako nejlepší, je pro jiného katastrofou. Od roku 1938 jsem plných jednapadesát let žila ve světech jediných správných řešení, ve světech, kde neexistoval kompromis, ve světech, kde jedinou domluvou bylo násilí. A všechno to začínalo těmi nejkrásnějšími slovíčky, kterými spravedliví malovali bájnou společnost.

Nechala jsem se unést, ale musela jsem to takhle říct.  Ale teď zpět k tomu, co jsem tenkrát neviděla, a přitom je to dnes tak zřetelné a jasné.

Všechny změny začaly něčím, co mi nahánělo hrůzu, aniž jsem tušila proč. Po vesnici se začalo šuškat, že Rothschildové odvážejí všechno, co je cenné, ze zámku pryč, prý až do Rakouska. Od chvíle, kdy jsem to zaslechla i já, jsem okolo zámku začala chodit s naprosto novými pocity. Za kamennou zdí už nebyl bezstarostný bezpečný svět, ale cosi, co bylo v ohrožení. Říká se, že místa mají své duchy. Věřím tomu, protože v létě 1938 dobří duchové zámek opustili. Najednou jsem byla ráda, že nepatřím k těm uvnitř, zdálo se mi, že bezpečí je před zdmi parku, za nimi panovala jakási těžko popsatelná úzkost. Žádní hosté, žádné radovánky. Občas odjížděly z parku nákladní vozy a ty jako kdyby ze zámku vyvážely vše, co mě v dětství okouzlovalo. Nemohla jsem samozřejmě vědět, co se ve skutečnosti děje, pamatuji si jen podivně zmatené pocity. Dění kolem zámku jako kdyby nepatřilo k netrpělivému očekávání nadějné budoucnosti, které ovládalo moje nejbližší okolí. Rothschildové a jejich židovský majetek, to bylo pro nacismus prosakující do celé střední Evropy velmi tučné sousto. Žid rovnalo se tehdy zločinec, ale to jsem já samozřejmě ani netušila.

Další podivný jev bylo uzavření lesa. Šilheřovice obklopovaly hluboké lesy, avšak v době, kdy jsem začala chodit do školy, se do nich nesmělo. Okolo mojí vesnice vznikaly železobetonové obranné pevnosti, bylo jich několik a na jejich stavbě nesměli pracovat místní, protože je vládní úředníci nepovažovali za spolehlivé. V našem okolí vznikal dokonalý obranný systém. Dnes je tohle pásmo opevnění obdivováno, ale pro nás to tehdy bylo něco cizího, něco, čeho jsme se báli.

Už jsem naznačila, že do mého života patřil i svět, který mi předkládala škola. Poslední období, kdy česká škola byla ještě opravdovou školou, nastalo na jaře 1938. To se ještě vyučovalo česky, to jsem ještě slýchala o českých dějinách, o českém národě, o české hrdosti, o pokroku. Školní budova vytvářela jakýsi skleník, dařilo se v něm myšlenkám a směrům, které mimo budovu hynuly. Nebylo nic, co by je vyživilo a ochránilo, mimo školní budovu je klima zadusilo.

S koncem školního roku tohle skončilo. To jsem samozřejmě tenkrát nevěděla, konec školního roku byl koncem školního roku, měly přijít prázdniny a po nich další školní rok. Jenže během léta se všechno změnilo. Ty změny vůbec nebyly vidět, přesto nastaly, protože na podzim už všechno bylo jinak.

Léto bývalo krásným obdobím, kdy můj život nic nenarušovalo. Dlouhé dny, krátké a teplé noci, úroda. Mívala jsem léto ze všech ročních dob nejradši. V radostné letní atmosféře roku 1938 ale mnohokrát zaznívaly varovné signály.

Dnes si to ani neumíš představit. Tvůj život je nebývale bezpečný, nepřipadá ti tak, já vím, ale opravdové nebezpečí, opravdové ohrožení jsi nezažil.

Do teplých letních dnů roku 1938 se vkrádaly zlověstné minuty. Byly to jen chvíle a my jsme na ně zase brzy zapomněli.

Z okolních lesů se čas od času ozývala střelba. Ty letní přestřelky jako kdyby byly upouštěním natlakované bomby, která měla každou chvíli vybuchnout. A my jsme té natlakované bombě šli radostně naproti. Nepřipouštěli jsme si, že nás může ohrozit. Možná ta střelba dokonce zněla mnoha uším radostně.

Dnes už vím, že jsme přestřelky měli brát jako vážné varování. Jenže i kdybychom je vážně brali, jak jsme se měli zachovat? Měli jsme utéct? Kam? A před čím? Věřili jsme tomu, že z Německa přichází naše spása, řád a spravedlnost. 

Střelba se vždy ozvala náhle a trvala jen krátce. Nikdy se nepřišlo na to, kdo vlastně střílel a proč. Nevěděla jsem tenkrát nic o ozbrojených oddílech, které byly připraveny obsadit československé pohraničí. Zřejmě i někteří z našich sousedů byli členy těchto oddílů. Moji rodiče se od politiky drželi stranou, a navíc jsme nepatřili k rodinám, které byly závislé na práci v Německu. Otec pracoval na dole kousek od nás, pod vrchem Landek, ale nefáral, byl zámečník, a naše matka se držela rodiny a víry. Svět mojí rodiny byl uzavřený v lokalitě, k níž jsme patřili, a náš rozhled končil kousek za humny.

Víš, někdy mám pocit, že ani ty nedohlédneš dál než za humna. Cestuješ po světě, máš kamarády napříč všemi kulturami. Jenže si vybíráš jen ty, kteří jsou ti podobní. Jsi uzavřený v bublině, tak tomu teď říkáte, její hranice jsou vlastně to, čemu se kdysi říkalo humna. Malý prostor ve tvém okolí, tvoje bublina. Víš ale, co se děje kolem? Víš, čemu věříš, co podporuješ, čemu se doopravdy věnuješ? Je tak snadné uvěřit, podlehnout, je tak snadné nechat si vzít svobodu, je ale i snadné domnívat se, že svobodný jsi.

Patřím k lidem, kteří se po celý život báli mít nějaký názor. Nevím, jestli je v tom moje životní zkušenost, výchova, nebo prostě mám takovou povahu. Jsem nedůvěřivá. Vyrůstala jsem v prostředí, které obdivovalo nacismus, ale pak se ukázala jeho zrůdnost. Řešením všeho zla měl být po válce komunismus a ten se jako zrůdný ukázal taky. Víra v Boha, jež mě od narození v Šilheřovicích obklopovala, je tady, v Čechách, směšná. Svobodomyslná hnutí na konci padesátých let mě zastihla starou na to, abych jim uvěřila. Mezi ideologiemi, které hýbaly dvacátým stoletím, jsem se ztratila. Možná to ale bylo moje osobní vítězství. Nemusela jsem vysvětlovat nevysvětlitelné, obhajovat neobhajitelné. Snad právě v tom jsem si uchovala svou osobní svobodu.

Možná mě ale pro život vyškolil zlý vítr, který zavál ze strnišť na konci léta 1938, vítr, který nakonec všechno v mém do té doby tak přehledném životě rozmetal.