Neděle 23. února 2020, svátek má Svatopluk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 23. února 2020 Svatopluk

Týden čtení po našemu - sobota

21. 12. 2019 10:59:37
Kromě jiných specifik má náš jazyk svůj typický přízvuk: na předposlední slabice. Přenášíme ho i do jiných jazyků, nejčastěji do češtiny, a tak jsme lehce identifikovatelní. Pro lepší vnímání doporučuji číst si tyto řádky nahlas.

Očami vidźeć 6

Se zařym roku 1938 mam spojeny zły vjeter. Vśo, co se vtedy robiło, přyšło ani povicher.

Svobodna vula něznačiła ničeho, nadobře ničeho. Umiš se teho představić? Chvila, kdy muśiš konać podle předy daneho scenařa. Nělza vybočić, nělza uhnuć, bo povicher ma svojsku moc, to ona vytvařa pravidła.

Školni rok se začał podźivno. Ničeho něbyło na svojim miśće a všadźe viśeła uzkość. Něrozumjełach temu, coch čuła, starałach se zoryjentyrovać, ale dźeňa šły jedne za druhym a žadne do džejuv něvnisło svjetło.

Buduněk od škoły był pro mje magnet. Opraveny, svjetły, hrubje šumnějši miž vśo, co mje obkłopovało doma. Ustav od Anselma, byvały domov pro starucnych zaměstnancuv od Rothschilduv, był v roku 1935 přestavjany na škołu. V tym čase do škoły chodźilach i jo. Słavność přy odevřeći była hrubje šumna, řečniło vjela panuv v ancugach, hrała kapela bezpečnosni straže z Moravskej Ostravy, zpivał dźecky chor a přyšło aji na posvjeceni škoły. Ta słavność mi ostała v pamjeći, byłach malutka a vśo mi zabyło hrubje vyminečne.

Na buduněk od škoły umiśćili mramorovu desku se słovami, kere se podněs pamacu: Věděním a pravdou k právu.

Kołem tych słov dźeň v dźeň paru rokuv chodźiłach. Vjela im něrozumjełach, ale mjełach z onych pocyt, že vjedźeni a pravda su duležite a uctyhodne. Dźeprem po vjela a vjela rokach se dovjedźełach, že one słova były od prezydenta Masaryka, a něskaj, něskaj ich beru ani złomysełne uščuřeni džejin.

Co je pravda?

To, co mi pravjeli doma?

To, co joch słychała v škole?

To, co mi něskorši nalevali do hłavy v Hitlerjugend?

Ovak to, co mi něskorši nakazovali komunisti?

Všecy se tvařyli, že isto oni znaju pravdu a s něnaviśćum byli popřyky se všeckym, co im do ich pravdy něpasovało. Skrzeva vjedźeňa muh čłovjek v dvacatym stoleći přyść v přenaslednovani.

A pravo?

Pravo se v středni Evropje zhrubja praktikovało ani pravo mocnějšiho.

Přesto su te słova šumne, a choć bysmy ich uvedli v nic, naš svjet by s takum spravum nadobře pominuł.

Školni buduněk v zařy 1938 skorem osyřeł. Dźeći se z něho začały stracać v ty pjaty po začatku školniho roku a ich prvši odchud był hrubje dramaticky. Jeden oćec vpadnuł do třydy a odvez svojich dźeći s tym, že začinaju chodźić do německej škoły v Bogumině. Bogumin był hrubje blizke mjesto, ležeł enem paru kilometruv od Šuleřovic. Po tutym vpadu se potym každy dźeň stracały z škoły druhe a druhe dźeći. V połovicy zařy nas už v škołe ostało enem paru.

Był to podźivny čas, nikda se mi něstračił z pamjeći. Každe rano vidźełach u škoły roztrhane česke učebnice. Učitel vyhlidał stuhły a čułach z něho cosyk ani něnaviść, choć baj aji strach.

Moja rodźina něporadźiła rozhodnuć jak dalej. Rodźiče mje bez přestaňa posyłali do škoły a joch se vyptavała čemu. Być enem s paru dźeckami v tym velucnym buduňku było tak teskne. Dźeň v dźeň čułach morovu něistotu. Rodźiče mje ale dalej do škoły posyłali.

Něskaj už to vśo utrefim trochu lepši posudźić, ale choć baj aji to su enem dohady.

Žaden z našej rodźiny něrajzovał za robotum do Německa, moji pokrevni byli hrubje obyčajni a drželi se enem svoji źemji, ezy było třa, to oni zuchtali robotu v najbližim vukoli a to se dycky jaksyk zadařyło. Myslim se, že se moja rodźina něčuła być po kopje ani s Němcami, ani s Čechami. Slezka duša ma inšu barvu miž duša od Čechuv, joch to sama vjela razuv začuła, Češi byli pro moju rodźinu nadobrymi cuzyňcami. A Němcy, ći představjali enem lepšich ludźi. Doma my młuvili po našemu a to, čeho se my opravde važili, były svojske tradycje. Moja rodźina baj vyčkavała, co budźe. Něnaleželi nikdźi, byli cuzyňcami na včeckych stranach konfliktu.

Tuto su ale enem moje dohady, bo joch naostatku prchła z Šuleřovic daleko spješ, miž joch mohła mjeć o tym všeckym pochop. Otazky mje začały napadać ež vjela desećileći něskorši, v času, kdy už kołem mje něbyło žadneho, kery by mi muh odpovjedźeć.

Ale včilky zasej zpatkem do časuv, u kerych joch skoňčiła.

Třy tydně po otevřeňu školniho roku všecy češči učitele odišli. Škoła została nadobře opuščena. Vyhłasili všeobecnu mobilizacju a my v Šuleřovicach smy se začali bać vojny.

Očima vidět 6

Se zářím roku 1938 mám spojený zlý vítr. Všechno, co se tenkrát dělo, přišlo jako větrná smršť.

Svobodná vůle neznamenala vůbec nic, vůbec nic. Umíš si to představit? Okamžik, kdy musíš jednat podle předem daného scénáře. Nelze vybočit, nelze uhnout, protože větrná smršť má svou vlastní sílu, to ona vytváří pravidla.

Školní rok začal podivně. Nic nebylo na svém místě a všude visela úzkost. Nerozuměla jsem tomu, co jsem cítila, snažila jsem se zorientovat, ale události šly jedna za druhou a žádná do dění nevnesla světlo.

Budova školy pro mě byla magnetem. Opravená, světlá, daleko hezčí než všechno, co mě obklopovalo doma. Anselmův ústav, bývalý domov pro staré zaměstnance Rothschildů, byl v roce 1935 upraven na školu. V té době jsem už do školy chodila i já. Zahajovací slavnost byla překrásná, řečnila spousta pánů v oblecích, hrála hudba bezpečnostní stráže z Moravské Ostravy, zpíval dětský sbor a došlo i na posvěcení školy. Ta slavnost mi utkvěla v paměti, byla jsem hodně malá a všechno mi připadalo velmi neobvyklé.

Na budovu školy byla umístěna mramorová deska se slovy, která si dodnes pamatuji: Věděním a pravdou k právu.

Kolem těch slov jsem několik let denně chodila. Moc jsem jim nerozuměla, ale měla jsem z nich pocit, že vědění a pravda jsou důležité a úctyhodné. Teprve za mnoho a mnoho let jsem zjistila, že to byla slova bývalého prezidenta Masaryka, a dnes, dnes je beru jako zlomyslný úšklebek dějin.

Co je pravda?

To, co mi vykládali doma?

To, co jsem slýchala ve škole?

To, co mi později nalívali do hlavy v Hitlerjugend?

Nebo to, co mi později nařizovali komunisti?

Všichni se tvářili, že právě oni znají pravdu, a nenávistně napadali všechno, co se jim do jejich pravdy nehodilo.

Vědění se ve dvacátém století stalo důvodem k pronásledování.

A právo? Právo se ve střední Evropě běžně praktikovalo jako právo silnějšího.

Přesto jsou ta slova krásná, a kdybychom jim přestali věřit, možná by náš svět nadobro zanikl.

Školní budova v září 1938 postupně osiřela. Děti z ní začaly mizet hned po začátku školního roku a jejich první odchod byl velmi dramatický. Jeden z otců vpadl do třídy a odvezl si svoje děti s tím, že začínají chodit do německé školy v Bohumíně. Bohumín byl velmi blízké město, ležel jen pár kilometrů od Šilheřovic. Po tomto vpádu pak každým dnem mizely ze školy další a další děti. V polovině září nás už ve škole zbylo jen pár.

Byla to podivná doba, nikdy mi nevymizela z paměti. Každé ráno jsem u školy viděla roztrhané české učebnice. Učitel vypadal ztuhle a cítila jsem z něj i cosi jako nenávist, možná to ale byl strach.

Moje rodina se nedokázala rozhodnout jak dál. Rodiče mě stále posílali do školy, a já jsem se ptala proč. Být jen s několika málo dětmi v té obrovské budově bylo skličující. Každý den jsem vnímala děsivou nejistotu. Rodiče mě však dále do školy posílali.

Dnes už to všechno dokážu trochu lépe posoudit, ale možná jsou to jen dohady.

Nikdo z naší rodiny necestoval za prací do Německa, moji nejbližší byli velmi prostí a drželi se jen své půdy, pokud potřebovali, práci hledali v nejbližším okolí a to se jim vždy nějak podařilo. Myslím si, že se moje rodina necítila spjata ani s Němci, ani s Čechy. Slezská duše má jinou barvu než duše z Čech, sama jsem to mnohokrát pocítila, Češi pro moji rodinu byli naprostí cizinci. A Němci, ti představovali jen panstvo. Doma se mluvilo po našemu a to, co se opravdu ctilo, byly místní tradice. Moje rodina zřejmě vyčkávala, co bude. Nepatřili nikam, byli cizinci na všech stranách konfliktu.

Tohle jsou ale jen moje dohady, protože jsem nakonec zmizela ze Šilheřovic daleko dřív, než jsem mohla cokoliv doopravdy pochopit. Otázky mě začaly napadat až za několik desetiletí, v době, kdy už kolem mě nebyl nikdo, kdo by mi mohl dát odpověď.

Ale teď zase zpět k času, u kterého jsem skončila.

Tři týdny po zahájení školního roku všichni čeští učitelé odešli. Škola zůstala úplně opuštěná. Byla vyhlášena všeobecná mobilizace a my v Šilheřovicích jsme se začali bát války.

Autor: Eva Tvrdá | sobota 21.12.2019 10:59 | karma článku: 9.29 | přečteno: 161x

Další články blogera

Eva Tvrdá

Kouzlo Vánoc (povídka)

Konečně se mu podařilo rozmotat dráty vánočního světelného řetězu. Kdyby se tak snadno dal rozšmodrchat i život, pomyslel si.

22.12.2019 v 15:50 | Karma článku: 10.55 | Přečteno: 205 | Diskuse

Eva Tvrdá

Týden čtení po našemu - neděle

Poslední část dvojjazyčného čtení. Každodenní komunikaci po našemu už zaslechneme málokdy, ale lidí, kteří jazyku slezskomoravskému rozumí a mají ho rádi, je stále ještě hodně. Děkuji všem, kteří se po našemu začetli.

22.12.2019 v 9:28 | Karma článku: 7.70 | Přečteno: 136 | Diskuse

Eva Tvrdá

Týden čtení po našemu - pátek

Dnešní úryvek je delší, ale věřím, že jste se už od pondělí rozečetli. Pokud by snad nastal problém - je tady přece na pomoc česká verze!

20.12.2019 v 17:31 | Karma článku: 7.12 | Přečteno: 114 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jan Šik

Lidi, co hráli tichou poštu, která dělala virvál

Drby hýbou světem. Malé i velké, soukromé a veřejné, v rodinách, na pracovištích nebo v médiích. Svou cestu začínají nevinným povídáním a mohou končit pomluvou nebo lží.

22.2.2020 v 18:00 | Karma článku: 8.06 | Přečteno: 264 | Diskuse

David Snítilý

A žili spolu šťastně ...? (volně navazuje na Otevřené manželství)

Osedlala si mě jako koníka a cválala na mně do země orgasmu zaslíbené. A když už to vypadalo, že tam i dojede, tak to na mě náhle přišlo. Škubal jsem sebou tak, že měla problém se na mně udržet. „Tak brzo?“ vydechla zklamaně.

22.2.2020 v 8:44 | Karma článku: 15.45 | Přečteno: 424 | Diskuse

Dana Emingerová

Kafkárna - napsala Dana Emingerová

Od začátku to byla taková kafkárna. „Dobrý den, chci se s vámi sejít, protože jste ZAJÍMAVÝ, ale nevím proč,“ řekla jsem do telefonu.

21.2.2020 v 18:45 | Karma článku: 12.08 | Přečteno: 385 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O lhaní

Tak ono lhát se nemá, to je jasné. Ale ukažte mi někoho, kdo nikdy nezalhal, že. A například takový politik to chudák nemá vůbec jednoduché. Ten musí dokonce umět o svých lžích přesvědčit ostatní. A ono to jde!

21.2.2020 v 13:57 | Karma článku: 16.86 | Přečteno: 401 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Vykradl jsem banku

Ona celá ta moje šikmá plocha má počátek v nutnosti sehnat si vlastní byt v Praze. Nechybělo mi nadšení.

21.2.2020 v 9:40 | Karma článku: 16.06 | Přečteno: 490 | Diskuse

Prodáváte rasistické zákusky, tvrdí zákazníci. Tradiční, brání se výrobce

Čokoládová pusinka, zákusek populární hlavně během německých únorových karnevalů, narazila na odpor kvůli svému...

Všichni jste krásní, říká modelka. Předávání cen moderovala zcela nahá

Modelka Ibi Støvingová (45), která moderuje dánskou verzi americké show Naked Attraction, vyvolala pozdvižení...

Výrobce největšího mobilního propadáku definitivně zavírá krám

Po třech letech od uvedení prvního neúspěšného pokusu prorazit na smartphonový trh značka Essential od spoluzakladatele...

PRVNÍ DOJMY: Co až tvé nahé fotky uvidí mamka? I herečky V síti pláčou

Vít Klusák zažívá věk zralosti. Zatímco v debutu Český sen ubližovala mystifikace neškodným zástupům toužícím po...

Nenáviděla jsem se za svá prsa, říká Fialová. Poprsí si nechala zmenšit

Herečka Kateřina Marie Fialová (22), známá ze seriálu Ordinace v růžové zahradě či show Tvoje tvář má známý hlas, šla...