Farská zahrada (ukázka)

Pošta představovala jistotu. Systém propracovaných schémat fungoval za každého počasí a za každé situace. Za obtížných podmínek se chod systému zpomalil, stačilo ale dodržovat propracovaná schémata a úkoly nakonec byly splněny. Proto měla Bernardeta poštu ráda. Chtěla, aby podobně fungoval i její život, ale v něm často narážela na odpor. Někdy nepřekonatelný.

Slezsko, Hradec nad MoravicíEva Tvrdá

Srpen roku šedesát osm nečekaně a brutálně prorazil všechny mantinely a obranné valy, které si zbudovala a které ji chránily. Vyšlapané cesty mizely a život se měnil v nepřehlednou pláň s tanky a letadly. Děsila ji rychlost, s jakou mizelo vše, co tak dlouho budovala. Jen pošta fungovala. Trochu s obtížemi, ale promyšlený systém si dokázal poradit i s invazí. Pošta Bernardetě dokazovala, že promyšlený systém funguje. To, co promyšlené není, kolabuje. V horkých srpnových dnech kolaboval její život.

„Nikdy jsem ti neměl ustoupit!“ křičel na ni Slávek a obličej mu plál hněvem. „Chápeš vůbec, co se tady děje? Já jsem to tenkrát už tušil! Měli jsme zmizet a mohli jsme mít teď klid! Nesnáším ty tvoje manýry…“

Bernardeta tiše seděla v křesle jejich obývacího pokoje. Kolem ní naleštěný nábytek, zlacený porcelán, nažehlené ubrusy a krajková záclona. Pokoj, po jakém vždycky toužila. Život, jaký vždycky chtěla. Slávek hystericky křičel, třískal složkami o stůl a ona mlčela. Snažila se udržovat chladnou hlavu, ale bylo to hodně těžké. Měla strach. Opakovala si v duchu stále dokola, že strach je iracionální a hloupý stav mysli a odháněla ho. Jenže se odehnat nenechal. Svíral jí útroby a zatemňoval mysl. A toho se bála nejvíc. Že podlehne, zpanikaří a opravdu všechno, co chtěla a má, zmizí.

„Řekni mi, co mám teď dělat?“

Bernardeta netušila, ale nechtěla dát najevo nejistotu.

„Co bys chtěl dělat?“ řekla nahlas. „Dělej všechno tak jako doposud.“

Slávek se nevěřícně zarazil a po chvilce ticha se začal hystericky smát.

„Jako doposud!“ opakoval po ní a smál se.

Chtěla mu říct, aby nebyl hysterický, ale netroufla si. Cítila, že jeho hněv je obrovský a že do cíle svých hněvivých pocitů zařadil i ji. Pochopila, že ji nenávidí. Nenávidí život, který s ní vede. Měl by k ní lepší vztah, kdyby tenkrát souhlasila s odchodem z Opavy? Byli by šťastnější, kdyby žili na zchátralé faře, obklopeni starou zahradou, zablácenými cestami, primitivy, kopci a lesy? Ne, věděla, že ona sama by šťastná nebyla. Tenkrát chtěl zabít její sen o životě na úrovni a ona si ho zabít nenechala.

„Stojíme jednomyslně za naší legální vládou v čele s prezidentem republiky armádním generálem Ludvíkem Svobodou, s předsedou vlády Oldřichem Černíkem a za Alexandrem Dubčekem,“ četl nahlas Slávek z jakéhosi listu. „Obsazení našeho území považujeme za porušení státní suverenity a všech dosavadních vzájemných dohod spřátelených států.“

Na chvíli se odmlčel, zvedl oči od listu papíru a řekl: „Tohle jsem dostal na stůl, tohle mám řešit,“ znovu pohlédl na list a pokračoval ve čtení: „Požadujeme, aby okupační vojska do čtyřiadvaceti hodin opustila území Československé socialistické republiky.“

Bernardetě na zádech naskočila husí kůže.

„Tohle přišlo k nám, na okresní výbor strany, taky na okresní národní výbor a do Nového Opavska, četlo se to v rozhlase. Podepsán, mezi dalšími, náčelník okresní vojenské správy. A já se musím rozhodnout, co s tím. Hodili mi to na krk, dávají mi to sežrat,“ sáhl po krabičce cigaret a jednu si zapálil.

Bernardeta se ošila. Nesnášela kouření v pokoji. Záclony, ubrusy i nábytek kouřem načichly.

„Všichni moc dobře vědí, že já s každým slovem, co se tady píše, souhlasím.  Když budu dělat, co doposud, půjdeme proti tankům. Máš odvahu, Bernardeto?“

„Co se tak blbě ptáš?“ vybuchla Bernardeta. „Jakou odvahu? Prostě půjdeš do práce jako každý den a uděláš, co je třeba.“

„Jenže co je třeba?“ zeptal se a dlouze nasál kouř z cigarety.

Najednou byl klidný. Z jeho klidu Bernardeta panikařila. Uvědomila si, že její osud závisí na tom, co řekne a udělá Slávek. Stačí jediné slovo… Chtěla mu říct, aby nebyl blázen a nešel proti přesile, ale svoje slova spolykala. Neposlechne ji, vlastně už ji dlouho neposlouchá. Zdánlivě jejich manželství vypadá jako soulad, ale kdesi hluboko je všechno jinak. Slávek žije svůj život a plní roli, kterou mu určila. Nic proti němu nemohla namítnout, nic mu nemohla vytknout, a přece… Dával jí dost peněz, věnoval se dětem, řešili spolu chod domácnosti… Kdesi hluboko ale cosi nebylo v pořádku.

Hleděla na Slávka, jak kouří, kousek od ní, mohla natáhnout ruku a dotknout se ho, přesto věděla, že je nesmírně daleko.

Láska je jen pro služky, uvědomila si a vzpamatovala se.

„Možná,“ usmál se na ni nehezky Slávek,  „možná mě vyhodí a skončím hůř než na faře.“

„Když budeš jednat  chytře, nevyhodí tě,“ odsekla mu.

„Nesnáším tě,“ zasyčel Slávek. „Nesnáším tě. Navždy budu litovat, že jsem ti ustoupil a s tou komunistickou pakáží zůstal.“

Komunistická pakáž, kde jen to zaslechla?

Sevřel se jí žaludek. Vybavila si večírek, vodku, schody domů a zhnusený křik souseda.

„Utéct umí každý,“ pronesla vznešeně a vstala z křesla. „Nést odpovědnost je těžší,“ řekla mu a odešla z pokoje.

Doufala, že na něj zapůsobila klidem a noblesou. Začala v kuchyni uklízet nádobí a napjatě poslouchala, co se děje v pokoji. Slávek si zapnul televizi. Snažila se vyvodit z toho, co slyšela, pro sebe závěr, ale všechno jí připadalo zmatené. Věděla jistě jen jedno: zítra ráno vstane, půjde do práce a tam bude všechno v pořádku. Budou přicházet a odcházet dopisy, pohlednice, telegramy a peníze a ona bude mezi těmi, kteří budou tok zajišťovat. Osvědčenými způsoby, osvědčenými a promyšlenými metodami, které ani zítra neselžou. Proč v životě nefungují osvědčené stereotypy? Proč se Slávek vždycky vymkne? Kdyby bylo všechno podle ní, život by šel v bezpečných promyšlených kolejích.

Co když měl ale tenkrát pravdu? blesklo jí hlavou. Co když už tenkrát cítil, že bude zle a že bude výhodnější ukrýt se na venkově?

Z televize duněly tanky.

Všechno je strašně složité. Urputně trvala na tom, že její cesta je správná. Snažila se vytěsnit všechny pochybnosti a přesvědčit samu sebe, že je všechno v nejlepším pořádku a že jim nic závažného nehrozí.

Máčela ruce v dřezu, vytahovala z pěny nádobí, myslela na budoucnost a náhle se přistihla, že se modlí. Zalekla se. S rukama ponořenýma do dřezu se opatrně rozhlédla kolem sebe. Děti spaly a z pokoje zněly zprávy. Byla v kuchyni sama. Ulevilo se jí. Co ji to napadlo? Co tady chce vymodlit?

Utřela a uklidila nádobí, provedla večerní kosmetiku a odešla spát.

Slávek do noci sledoval televizi a kouřil.

Bernardeta se v posteli neklidně převalovala. Zdálo se jí o zpustlé zahradě, o dětech, Slávkovi a vojácích. Budila se a znovu usínala.

Pronásledoval ji pocit, že někde udělala chybu. Netušila ale kdy a v čem.