Život jedince ve velkých dějinách

V těchto dnech na knižní trh přichází Slezská trilogie spisovatelky Evy Tvrdé. Obsahuje knihy, které původně jako celek myšleny nebyly. Jedná se o Dědictví (2005), Třešňovou alejí (2008) a Okna do pokoje (2010). Přestože tyto prózy byly psány a vydány jako samostatné tituly, jsou volně propojeny tematicky a motivicky a mají řadu společných rysů. Co všechno z knih tvoří ucelený soubor, napoví následující rozhovor.

P. Kačmář, M. Jurčková

Co Vás vedlo k myšlence vydat tyto prózy souhrnně?

Považuji toto souhrnné vydání za vyvrcholení svého mnohaletého snažení.

Jako hlavní spojující prvek těchto próz lze považovat prostředí, do kterého je děj všech knih zasazen, Hlučínsko. Proč by si knihy měli přečíst i čtenáři, kterých se tzv. hlučínská otázka bezprostředně netýká?

Podle čtenářských reakcí bych řekla, že jsem asi zachytila střet tradičních hodnot a moderní doby. Ten střet se v mých prózách odehrává v rovině národnostní, v rovině víry, v rovině integrace menšin, v rovině fungování tradiční rodiny, v rovině dopadu politických událostí na život rodiny. Řada mých hrdinek se nedobrovolně stala emancipovanými ženami, které musely samy unést tíhu starostí o děti, majetek a staré rodiče. Pozorováním osudů lidí z mého kraje si nutně člověk musí klást mnoho otázek a hledat odpovědi ve svém vlastním světě. A navíc prý mají moje slezské prózy terapeutický účinek – pod dojmem příběhů člověk přehodnocuje své starosti a nevidí je tak dramaticky.

Řada Vašich čtenářů, se kterými jsem měla možnost mluvit, vyzdvihuje zejména Vaši schopnost zachytit lidské osudy tak, jako byste je sama prožila, jako by se skutečně staly přesně tak, jak je popisujete, včetně detailů jako je například kabát po manželovi, který se pro Agnes z knihy Dědictví stává jejím útočištěm v době války. Do jaké míry jsou Vaše postavy smyšlené a do jaké míry jde o skutečné osoby? Co pro Vás bylo největší inspirací pro vytvoření tak reálných postav?

Ta inspirace přichází sama a já se během psaní s každou postavou až příliš ztotožním, což mi působí osobní problémy, čtenářům to však přináší hodně silné zážitky. Já se pokaždé domnívám, že si v případě svých slezských knih postavy vytvářím, ale pak se dozvím, že jsem psala o někom, koho lidé znali. Ty scény s vojenským kabátem jsou vymyšlené, ale většina událostí v mých slezských knihách se opravdu stala, je to něco, co jsem kdysi zaslechla, nebo vydedukovala. Nejsem však autorkou, která by vyhledávala pamětníky, ke mně ty informace chodí samy a mým úkolem je zapsat je.

Knihy a jejich hrdinky spojuje také zkušenost s válkou a s minulostí v mnoha podobách, ať již se jich dotýká osobně, nebo ji znají z vyprávění. Mám na mysli povídky Fotografie pro babičku a Dědictví, ve kterých se mladí lidé musí nějakým způsobem vyrovnat s událostmi, které neprožili, ale které se promítají do jejich životů. Jak se minulost promítá do Vašeho života?

Myslím si, že mě minulost mé rodiny a mého kraje naprosto poznamenala. Dřív jsem to tak necítila, chtěla jsem být součástí většinové české kulturní společnosti, ale nějak to nevyšlo. Mé vnímání je jiné, takové osamělé. Přikládám to právě minulosti, která se mi promítla do osobního života a je jiná než minulost české většiny, navíc to byla, a do značné míry ještě i je, minulost tabuizovaná.

Kromě života Agnes, hlavní postavy stejnojmenné povídky z knihy Dědictví, jsou nelehké osudy žen představeny retrospektivně, hrdinky rekapitulují, bilancují a hodnotí nejdůležitější okamžiky svého života. Možná díky tomu příběhy mají takovou výpovědní hodnotu. Volíte tento způsob psaní, protože vám je blízký?

Způsob psaní se mi vždy vnutí, asi je určen tím, o co v dané próze jde.

Názvy jednotlivých novel v knize Okna do pokoje – Lili Marlene, Farská zahrada, Džem z jeřabin, jsou velmi úzce spojeny se samotnými příběhy, píseň Lili Marlene, zahrada a džem hrdinky provází po celý život, často ve chvílích, které jsou rozhodující a důležité pro další vývoj příběhu. Jak tento nápad vznikl?

Na začátku byla píseň Lili Marlene. Jednou jsem ji zaslechla v novodobé úpravě a vybavila se mi smršť emocí a myšlenek, které ve mně zřejmě byly od dětství a které jsem v tu chvíli pochopila. Byl to hrozně zvláštní zážitek. Farská zahrada a džem z jeřabin se pak už jen v nějakém časovém sledu přiřadily.

Hrdinky v novelách knihy Okna do pokoje jsou vykresleny velmi precizně a „živě“, byly jejími předobrazy skutečné ženy, nebo jsou tyto postavy zcela vymyšleny? Jak se Vám psala třeba taková Bernardeta z Farské zahrady, která je ztělesněním chladné, racionální ženy, pro kterou jsou city a jakékoli vyjádření emocí zcela nepřípustné?

Domnívám se, že postavy jsou vymyšleny. V případě hrdinky novely Džem z jeřabin připouštím volnou inspiraci životem své babičky, nebyla to však babička z Hlučínska, ale z Vysočiny. Ta inspirace je ale opravdu hodně volná. Bernardeta z Farské zahrady je vymyšlená a je to postava, se kterou jsem měla dosud největší problém. Je to žena, která chce být stále in, to je teď velmi moderní přístup. Ona je prostě cool a in, ovšem v padesátých letech ve Slezsku to znamenalo přijmout ideologii socialismu a odvrhnout svět svých předků. Když jsem začala o Bernardetě psát, měla jsem jasno: toto je negativní postava. Čím víc jsem však propadala jejímu příběhu, tím víc jsem ji chápala. Ta holka prostě chtěla být in, chtěla žít lépe než její předkové, a protože byla mladá, spoustu věcí neodhadla a pak se už jen snažila neztratit tvář. Díky Bernardetě jsem byla konfrontována se světem chladné racionality, která je pro mnoho lidí správným nástrojem k životu s nezpochybnitelnými hodnotami, jakými jsou například vzdělání, důstojné příjmy, civilizované prostředí. Chladná racionalita vytlačuje city, ale citový život pro Bernardetu zřejmě není hodnotou. Takže jsem s Bernardetou objevila nový svět. 

Knihy spojují také některé postavy. Edeltraud, se kterou se setkáváme v povídce Šepoty třebomských polí (Dědictví), vystupuje také v próze Třešňovou alejí, je jednou z hlavních postav. V Dědictví je zachycena jako dospívající dívka, která musí opustit svou Třebom, v Třešňové aleji její příběh pokračuje, když po letech přijíždí do rodného kraje. Návraty domů jsou ostatně dalším opakujícím se motivem Slezské trilogie. Proč jsou podle Vás důležité, co znamenají pro Vás?

O tom jsem nikdy neuvažovala, nevím, co návraty znamenají pro mě. Pro moje hrdinky ale znamenají dopovězení příběhu, návratem najdou odpověď, kterou je nejčastěji jakýsi pocit uklidnění.

Zůstaňme ještě u prózy Třešňovou alejí. Část s názvem Ludmila se od ostatních liší. Má spíše povahu dokumentu, který zachycuje problematiku volyňských Čechů. Ta se do lidských životů promítla zejména neukotveností, nepřijetím v rodné vlasti a zoufalou touhou po domově. Proč se v této části do popředí dostávají suchá fakta a příběh je v pozadí?

Psala jsem samozřejmě příběh, ten se nabízí ve velmi dramatické formě, protože osudy volyňských Čechů jsou na dramatické příběhy bohaté. V určité chvíli jsem si ale uvědomila, že ten příběh je samoúčelný, že chci jen oslnit příběhem, že chci napsat něco adekvátního k příběhu Edeltraud. Jenže ve skutečnosti příběh skončil, odsunem Němců a odsunem volyňských Čechů byly příběhy zrušeny. Vesnice, do níž Ludmila se svou rodinou přišla, už žádný příběh nenabídla. Já jsem vlastně chtěla psát o svém pocitu, který jsem od dětství z vysídleného pohraničí měla. To byl pocit úzkosti a zmaru. Zvolila jsem formu, která nenašla u některých čtenářů pochopení. Jsou to víceméně fakta poskládaná podle mého nějakého vnitřního klíče. Později jsem si ale uvědomila, že ti čtenáři se cítí přesně tak, jak jsem chtěla. Oni prostě cítí tu beznaděj, to prázdno, tu marnost a úzkost přesně tak, jak jsem to v pohraničí v době, kterou si pamatuji, cítila já. Takže jsem nějak pocitově zvolila adekvátní formu k tomu, co jsem chtěla vyjádřit.

K jaké knize Slezské trilogie se vracíte nejraději a proč?

Asi to je novela Lili Marlene, zdá se mi, že Lili Marlene má v sobě ještě nějaký potenciál. Ostatní příběhy trilogie už pro mě mají konečnou podobu, s Lili Marlene bych ale ještě chtěla pracovat, nepřipadá mi úplná, takže na ni čas od času myslím a vracím se k ní.

IRENA ŠODKOVÁ