Dědictví (povídka)

Agáta, unavená a špinavá, seděla na lavičce pod starou hrušní. Cizinka ve vlastním domě.

Srpnové slunce hřálo, ale pod hrušní byl příjemný stín. Vedle Agáty na lavici ležela stará krabice plná fotografií. Agáta si je už po několikáté prohlížela. Babička jako nevěsta, děda ve vojenské uniformě, fotografie domu z dob, kdy hospodářství zřejmě kvetlo, fotografie veliké rodiny pořízená v sadu za domem. Spousta cizích lidí a mezi nimi fotka malé Agáty. Zprvu Agáta pochybovala o tom, že je fotografie opravdu její, avšak snímek pořízený před třiceti lety příliš dobře znala.

Utajená minulost. Dnes Agáta nemohla pochopit, jak se rodičům podařilo odříznout ji od rodiny tak, že neměla ani tušení, že nějaká existuje. Přesto se to stalo. Kdyby bratranec nezemřel a dům neodkázal jí, zřejmě by se nikdy nedozvěděla, odkud pochází.

S domem, který zdědila, objevila Agáta i svět Darkovic a okolí. Odlehlý, nepochopitelný a jiný než všechno, v čem doposud žila. Soucítila se svou babičkou. Vychovávala sama děti, starala se o tenhle velký dům a zřejmě i leckdy živořila. Minulost byla ale hodně vzdálená. Jediné, co jí po předcích zbude, jsou peníze, protože tenhle dům prodá.

Před několika dny  navštívila Agátu matka. Položila na stůl  balíček bankovek a vypadala rozrušeně.

„ Tohle jsou tvoje peníze,“ řekla. „ Babička ti je posílala občas po někom, kdo měl zrovna cestu do Prahy. Posílala bony, dostávala je jako důchod po tvém dědovi, já jsem je měnila na koruny a ukládala je. Po celou dobu jsem volila velmi výhodné účty, takže se peníze stále dobře úročily. Myslela jsem si, že ti je dají, až umřu, spolu s dopisem, který mám pro tebe nachystaný.  Myslím ale, že mě osud nutí k tomu, abych ti dala všechno už teď. Nečekala jsem, že se tahle rodina znovu objeví v mém životě. A navíc prostřednictvím tebe.“

Agáta tenkrát poprvé vyslechla podivnou rodinnou historii. Děda u wehrmachtu, babička zarytá antikomunistka, otec odseknutý od svých kořenů. Život v pohodlí, který ji vždy obklopoval, nebyl samozřejmostí.

Agáta, ztuhlá matčinými slovy, mlčela. Nedokázala na to, co vyslechla, vůbec nic říct. Než se matka   zvedla k odchodu, zašmátrala v kabelce.

„ Málem jsem zapomněla. Babička ti přivezla kdysi dárek. Tady ho máš. Nechtěla jsem, abys ho nosila. Opravdu jsem tě chtěla všeho ušetřit.“

Podala Agátě do ruky malou krabičku. Když ji otevřela, objevila v ní zlatý řetízek s křížkem.

„ Tvá babička byla ortodoxní katolička,“ řekla matka. „ Možná i tohle byl problém.“

Agáta seděla pod hrušní  a už věděla, že tohle problém nebyl. Otci se stýskalo. Stýskalo se mu po životě, kterého se veřejně zřekl, po životě, kde děti běhají po lese, mívají rozbitá kolena, sousedé se navzájem znají a drží při sobě, protože jim nic jiného nezbývá, stýskalo se mu po životě, kde každý ví, kde je jeho místo.

Agáta byla dospělá vzdělaná žena, matka dvou dětí, manželka úspěšného muže. Věděla ale, kde je její místo?

Slunce se sklonilo k západu. Sbalila krabici fotografií a vydala se do domu, aby ji uložila. Pak si  uvědomila, že dům chce prodat, ale bez téhle krabice. Obrátila se a krabici dala do svého auta. Položila ji k několika kouskům porcelánu, který si odsud odvážela. Umyla se, převlékla a ještě jednou prošla celý dům.

Nahoře na půdě otevřela vikýř a vyhlédla ven. Vzduch voněl zralým obilím a na východě se ukazovaly první hvězdy. Les, pole, louky, zahrady, ze vzdáleného sousedství zavonělo grilované maso. Agáta stála u špinavého okna na špinavé půdě zchátralého domu a pohrávala si se zlatým křížkem, který teď nosila na řetízku kolem krku. Jak zvláštně se mohou osudy pokroutit. Agátin otec vedl podivný život a ona, jeho dcera, o tom neměla ani tušení. Užívala si pohodlí a viděla jen to, co bylo na povrchu. Teď byla donucena zvednout kámen a podívat se na život pod ním. Nebyl to hezký pohled. Babička věčně se za všechno modlící, děda válčící za ideologie, kterým nerozuměl, otec tápající ve tmě moderního světa.  A ona sama? Ateistka s křížkem na krku.

Začalo se stmívat.  Agátu napadlo, že za pár let ji samotnou opustí její děti a půjdou bůhvíkam. Možná se vrátí někam na venkov a budou žít tak, jako žila babička Agnes. Bez ambicí, bez kariéry, prostě a jednoduše budou dělat to, co je právě třeba. Zřeknou se jí kvůli tomu?

Otočila se od okna a zakopla o velkou starou truhlu. Nejdříve ji rozladila bolest v holeni, pak ji napadlo truhlu otevřít. Už už sahala po zámku, v poslední chvíli ale ucukla. Dostala strach. Byla sama v opuštěném domě, na ztemnělé půdě, za okny večer. V truhle mohlo být cokoliv. Spěšně opustila půdu, sešla po schodech, zamkla hlavní vchod a klíč uložila do kabelky. Ještě jednou se rozhlédla po dvoře, pak nasedla do auta a odjela.

Cestou do Prahy měla divný pocit z toho, že se nikdy nedozví, co v truhle na půdě bylo.