Správná vlna (povídka)

Jean Paul netrpělivě naslouchal staré dámě a snažil se, aby na něm nebyla netrpělivost znát. Vrásčitá tvář rámovaná krátce střiženými šedými vlasy radostně švitořila o vydařeném slunečném dni a Jean Paul byl placen za to, aby zúčastněně naslouchal. Jean Paul však starou paní odbýval a zúčastněně naslouchal moři. Slyšel vlny tříštící se o skály a to byl ten nejkrásnější zvuk za mnoho a mnoho posledních dní.

Tereza stála na terase malého hotelu nad mořem a pozorovala zvedající se vlny. Moře hučelo a vypadalo nebezpečně. Silný vítr ochladil podvečerní vzduch a Tereza se otřásla. Doufala, že nebude pršet. Slunce vyhánělo turisty ven z hotelu a ona mohla nerušeně a v klidu uklízet jejich pokoje. Když pršelo, byli turisté zalezlí ve svých pokojích a úklid za jejich přítomnosti a leckdy i dozoru byl nepříjemný.

Jean Paul se těšil na večer. Už jen jedna jediná hodina ho dělila od konce směny, od konce povinností. Už jen jedna jediná hodina do okamžiku, kdy nastane to, kvůli čemu tady je.

Tereza pracovala jako pokojská v malém hotelu nad mořem a byla šťastná, že se jí tuhle práci podařilo sehnat. Bylo jí dvacet tři let a pokazila, co se dalo. Třásla se strachy, aby nepřišla i o práci pokojské v malém hotelu na Mallorce.

Jean Paul se těšil na surfování. Byl na Mallorce už třetí týden a moře se ještě ani jednou nerozvlnilo tak, aby se dalo surfovat. Až dnes. Hukot doléhající do hotelu u pláže jasně svědčil o tom, že přišel jeho čas.

Jean Paul vášnivě rád surfoval. Jeho problém ale byly peníze. Měl docela slušnou surfařskou výbavu, ale musel přes léto hodně pracovat, aby si vydělal na studia. Surfování propadl před lety, kdy ještě žil s rodiči a svět vypadal bezpečně. Jediným nebezpečím tehdy bylo vyhledávání adrenalinových sportů. Před dvěma lety se ale otec s matkou rozvedli a to jim Jean Paul nedokázal odpustit. Přestal s nimi komunikovat a začal žít sám pro sebe. Docela to zvládal, odpustil si řadu konzumních radostí a šlo to. Byl na sebe docela pyšný a zjistil, že má v sobě cosi, co by se mohlo nazvat hrdostí. Jen jedna věc mu zoufale scházela: surf. Ponořit se i s prknem do rozvlněného moře, číhat na správnou vlnu, vydat se k ní, vystihnout ten správný okamžik, naskočit na prkno, klouzat po vlně až k jejímu konci, pak elegantně otočit prkno proti směru jízdy a volně padnout do moře. Prosolený, mokrý a šťastný. Pak se otřepat, srovnat prkno a hledat další vlnu. Jean Paul surfování vášnivě miloval.

Tereza hleděla do vln pod sebou a snažila se představit si svůj život poté, co skončí sezóna. Neviděla však nic jiného než mohutné vlny tříštící se jedna za druhou o skály. Co bude dál?

Jean Paul se konečně dočkal. Skončila jeho směna denního animátora velkého hotelu. Měl volno. Shodil ze sebe triko s velkým emblémem hotelu, popadl surfařskou výstroj a zmizel na pláž. Měl štěstí, že získal tuhle práci. Pomohla mu znalost katalánštiny, kterou mluvila jeho babička, a znalost jeho rodné francouzštiny. Mohl na Mallorce pracovat v hotelu s francouzskou klientelou a s místními se bez problémů domluvit katalánsky. Celý den se snažil, aby se staré dámy, staří pánové, rodiny s dětmi i singles cítili v hotelu i na pláži příjemně. Dnes večer se moře postaralo o to, aby se příjemně cítil i on sám.

Tereza zpozorněla. Na pláži se objevily čtyři tmavé postavy se surfovacími prkny. Překvapilo ji to. Moře bylo dosud, a byla tady už téměř měsíc, většinou klidné, hladina hladká a bezpečná jako jihočeský rybník. Přesto tady někde byla parta surfařů, kteří čekali na tohle počasí. Přitáhla si k tělu svetr a soustředěně pozorovala postavy v neoprenových oblecích.

Jean Paul se hlučně zasmál. Cítil, že nastřádaná energie musí právě teď ven. Vběhl do vln, práskl před sebe prkno, nalehl na něj a lačně na něm plaval vpřed.

Tereza pocítila vzrušení. Čtyři temné postavy, čtyři prkna a napětí. Tereza pocházela z malé moravské vesnice a surfování dosud viděla jen v televizi. Nedokázala uvěřit tomu, že těsně pod ní se někdo chystá jezdit po vlnách.

Jean Paul doplaval k místu, kde se lámaly vlny. Pozorně sledoval jejich hřbety a číhal na tu správnou, která mu dovolí být na chvíli pánem hladiny.

Čtyři postavy na prknech v Terezině zorném poli se rozdělily. Z každé z nich sálalo vzrušení. Tereza se zatajeným dechem čekala, co se bude dít.

Jedna z postav vyrazila kupředu. Plavala na prkně proti vlnám, pak prkno obrátila směrem ke břehu. Po chvíli přišla správná vlna, postava se zvedla, vzápětí ale spadla a vlna ji pohltila.

Uspěchal to, pomyslel si Jean Paul a číhal dál.

Tereza posmutněla. Postava pohlcená vlnou jí připomněla sebe. Taky se o cosi pokusila, ale spadla. Proto teď pracuje jako pokojská v malém hotelu na středomořském ostrově. Snaží se zapomenout na svůj pád a pochopit, jak dál. Spadnout je tak snadné…

Zamilovala se. Před rokem se poprvé v životě opravdu zamilovala. Bylo jí dvacet dva a zešílela. Myslela jen a jen na něj, udělala by pro něj cokoliv. A taky pro něj cokoliv dělala. Přestěhovala se k němu, starala se o něj a nosila mu modré z nebe. Jak měla vědět, že pro něj znamená tak málo? Připadalo jí, že s ním bude na věky. Zapomněla na své přátele, zanedbávala studium, nejezdila domů za rodiči…

Od skupiny se oddělila další postava. Soustředěně plavala proti vlnám a upřeně před sebe hleděla.

Jean Paul zmírnil tempo a otočil prkno po směru vln. Rukama lehce udržoval směr a ohlížel se přes rameno. Teď. Ucítil ji. Mrštně vyskočil na prkno, podřídil se rytmu moře a sjel po hřbetě vlny. Nepodařilo se mu úplně dokonale jízdu zakončit, ale po vlně sjel.

Hlasitě se zasmál a vpadl do moře. Přitáhl prkno k sobě, plácl ho znovu před sebe, nalehl na něj a vyrazil opět proti vlnám.

To bylo ono, pomyslela si Tereza a pocítila příval blaha. Postava jedoucí hladce po hladině na ni zapůsobila jako balzám. Je tohle vůbec možné?

Jean Paul plaval proti vlnám a číhal na tu, která mu dovolí znovu se svézt. Cítil se správně prosolený a mokrý, splynul s živlem a nic jiného než moře už nevnímal.

Tereza se zatajeným dechem pozorovala pokusy surfařů zvládnout jízdu na vlnách. Velmi rychle pochopila, že potřebují naskočit na správnou vlnu. Číhali na ni, a když ji objevili, prudce vyráželi vpřed a pak už potřebovali jen vystihnout okamžik, ve kterém vlna obyčejnému smrtelníkovi dovolí sklouznout po jejím hřbetě a prožít nadpozemskou slast. Byla to dřina, to Tereza viděla, ale ten prožitek…

Tereza hleděla na surfaře a cítila, že se jí do žil vrací život. Nesložila zkoušky, nezískala kredity a muž, kterému propadla, ji vyhodil ze svého bytu i ze svého života. Raněná, bolavá a utrápená měla strach přiznat se ke svému pádu rodičům. Namluvila jim, že přerušuje studium, aby absolvovala zahraniční jazykový pobyt. Teď tady stojí na terase nad mořem, sama, opuštěná, bez perspektiv. Nechala se pohltit nesprávnou vlnou. Možná taky nebyla dost silná. Jeden ze surfařů nedokázal stoupnout na prkno ani jednou. Vlny ho pokaždé smetly. Neměl potřebnou mrštnost. Nebo nevyčíhnul správnou vlnu. Nebo…

Tereza se zasmála. Musí si počkat na správnou vlnu. A musí na ni být připravená.

Ale co když správná vlna nikdy nepřijde?, zahlodalo v ní cosi.

Vtom jeden ze surfařů naskočil na prkno, sjel desítky metrů po vlně, pak prkno elegantně přetočil do protisměru, zasalutoval moři, roztáhl ruce a se slastnou odevzdaností spadl po zádech do vln.

Přijde, zašeptala Tereza a přivřela oči.

Jean Paul vdechl slanou mořskou tříšť a šťastně se rozesmál. Pak k sobě přitáhl své prkno, plácl sebou na něj a znovu se vydal moři vstříc.  Valila se na něj jedna slibná vlna za druhou.