Značka na schodech (povídka)

Hans zamyšleně pozoroval hosty malé opavské kavárny a nudil se. Nudil se však už několik dní, takže se nudil skoro vstřícně.

V posledních dnech projel mnoha městy, žádné ho ale nezaujalo. Spal v mnoha hotelech, ale připadaly mu jeden jako druhý. Měl dokonalý pocit cizince. Představoval si, že bude cítit něco jiného. Představoval si, že tady prožije déjà vu, že tady na něj hmatatelně sáhne minulost.

Ve Slezsku nedaleko Opavy hospodařili na vlastní půdě po celé generace jeho předci. Rok po válce rodina ze Slezska odešla. No, odešla… Babi Edeltraud bylo patnáct let, když ji i se zbytkem rodiny odsunuli. Jednoho dne přijel do Třebomi náklaďák, oni s několika ranci nastoupili na jeho korbu a dojeli do sběrného tábora. Po několika měsících pak nastoupili na vlak, který je odvezl do neznáma. Skončili v Německu v dalším sběrném táboře, ale zanedlouho se už museli protloukat sami. Babička Edeltraud dodnes slzela, když na ty roky vzpomínala.

Hans její dojetí nechápal. Měla být ráda, že se rodině podařilo dostat se do Německa, že nemuseli zůstat tady a žít podle komunistických předpisů. Ale babi Edeltraud ne. Vzpomínala na Slezsko jako na ztracený ráj. Přitom jí nic nechybělo. Vdala se za dědu Hanse, technika v hutích, měla tři děti, později šest vnoučat. Hans, jeho setra i bratranci a sestřenice vystudovali vysoké školy, jedna ze sestřenic se chce už vdávat…

 „Chtěla bych se ještě někdy projít třešňovou alejí ze Sudic do Třebomi,“ říkávala babi Edeltraud. „Jestlipak kvete tak krásně jako tenkrát? Chtěla bych se posadit do stínu stromů svého dětství…“

Hans se před časem nabídl, že babičku Edeltraud do Třebomi odveze. Cítil, že se k tomu nikdo jiný nemá a že babiččina touha vidět rodnou Třebom je až příliš silná. Tak se jako řidič a doprovod nabídl.

Projeli autem Hesenskem, Bavorskem, Čechami a Moravou až sem, do Slezska.

Babička mu o krajině kolem Třebomi často vyprávěla. Představoval si ji jinak. Bohatší, radostnější a hlavně vlídnější. Když babi Edeltraud vyprávěla o Slezsku, přenášela ho přes hory a doly do vzdálené země, o níž vyprávěla téměř zapomenuté příběhy, a on si připadal jako v pohádce.

Když přijížděli do Opavy, bylo mu úzko. Možná ho zneklidňovalo to, že babička mlčela. Očekával, že ho bude neustále na něco upozorňovat, že bude všechno komentovat. Jenže mlčela. Nezvykle. Pouštěl do ticha cédéčka s hudbou, ticho v autě ale nepřehlušil.

„Vůbec to tu nepoznávám,“ svěřila se mu babička na večeři v hotelu. „Tohle je jiný svět.“

Když ráno vyrazili z Opavy do Třebomi, Hans o babiččiných slovech přemýšlel. Co čekala? Že se tady svět zastavil?

Venkov za Opavou vypadal zmodernizovaně, na jeho vkus až příliš. Domy působily nově, buď byly nově postavené, nebo přestavěné, opravené a udržované. Věděl, že z některých vesnic za Opavou lidé odsunuti nebyli. Svět babičky Edeltraud začínal až v Sudicích, odtud se táhl k Třebomi a pak dál do Slezska.

Babička na Třebom nikdy nezapomněla. Scházela se s lidmi, kteří s ní v Třebomi žili, udržovali společně tradice, opatrovali příběhy, vzpomínali a doufali, že se jednou do Třebomi vrátí. Koncem minulého století, když padly hranice mezi Východem a Západem, pak začali do rodných míst jezdit. Zájezdy pořádali několikrát ročně, ale babi Edeltraud s nimi nikdy nejela.

„Chci jet sama,“ svěřovala se, „chci jít sama třešňovou alejí, sejít do vesnice a vidět náš starý dům… Poznám ho. Vím přesně, kde stál. Na schodech měl kamenickou značku, chci ji znovu pohladit…“

Babi Edeltraud přispívala do spolku vysídlenců a spolku vysídlených obyvatel Třebomi. Přispěla na kroniku Třebomi, kterou vysídlenci nechali vydat, přispěla i na opravu třebomského kostela a hřbitova.

A teď, po mnoha desítkách let, je konečně tady.

V Sudicích, těsně před Třebomí, babiččino napětí zesílilo.

Hans věděl, že přechod fronty Sudice téměř srovnal se zemí a že většina obyvatel byla po válce odsunuta. Nečekal ale, že prázdno po domech a lidech tak hmatatelně ucítí. Přestože bylo léto, cosi tady studilo. Nová škola a malý parčík na náměstí nedokázaly uhladit minulost ani po desítkách let. Ze starých časů zbyl jen nádherný novogotický kostel na vršku nad náměstím. Okolí jako by k němu nepatřilo.

Na odbočce k Třebomi minuli starou evangelickou školu. Budova Hanse vyděsila. Dům vypadal jako by ho kdosi před desítkami let zamkl a klíč zahodil. Kdysi bílá omítka byla špinavá, okenní rámy ztrouchnivělé, dveře rozbité. Jen nápis byl stále zřetelný: Evangelische Schule. Ten dům tady stál jako memento, jako zbytek čehosi, co kdysi bylo a už nikdy, ale opravdu nikdy nebude.

Hans vyložil babičku v aleji mezi Sudicemi a Třebomí, kousek za prudkou zatáčkou nedaleko sudického kostela. Necítil se při tom dobře. Stará žena uprostřed krajiny zvlněných polí ho dojímala. Nabízel se, že ji svým autem doveze pohodlně až do rodné Třebomi, ale ona nechtěla. Cítil z ní obrovské napětí. Po půlstoletí se vracela domů.

Nechal babičku v aleji a sjel zpátky do Sudic. Fascinoval ho mohutný kostel z červených cihel. Stál tam jako omyl, jako kulisa k jinému filmu. Hans k němu bezradně vzhlížel z prostoru, který měl být náměstím, a zoufale přemítal o tom, co bude dělat. Babička chtěla, aby ji nechal dvě hodiny samotnou. Z oněch dvou hodin uplynulo sotva deset minut a Hans už měl pocit, že se zblázní. Všechno kolem se mu příčilo.

Nakonec se rozhodl, že odjede do Opavy, vypije si někde kávu a přijede zpět. Proto teď sedí v opavské kavárně, pije kávu, pozoruje lidi kolem sebe a nudí se.

Zaplatil za kávu a vydal se zpátky do Sudic.

Když sjížděl zatáčkou k vesnici, naproti sobě novogotický kostel, dostihla ho představa, že by babi zůstala v Třebomi a on sám by se někde tady narodil. Místo pohodlného bytu v Duisburgu, moderním průmyslovém velkoměstě, domek v tomhle nefalšovaném zapadákově. Místo dobře placené práce v hutích… Nedokázal si dost dobře představit, co by v téhle marné krajině dělal. Cítil tady takový divný klid… K jeho životu patřily hluk, rozruch, rychlost, přesnost a moderní technologie. Tady na něj padaly ticho, klid, zastavený čas a zaostalost.

Napadlo ho, že by měl možná cítit vinu. Možná je tohle právě to, co způsobila jeho rodina, jeho národ, jeho vlastní minulost. Jak dalece je vinen? Ve škole míval tísnivé pocity, když věděl, že jeho praděda bojoval na frontě v Rusku. Nechtěl si připustit, že jeho předek byl schopen zvěrstev, o nichž se ve škole dozvěděl. Ujišťoval se, že on ne, možná ti druzí, on ale ne. Přesto kdesi hluboko v sobě věděl, že nejenom ti druzí, ale i on, jeho pokrevní příbuzný, vraždil, zabíjel, znásilňoval a raboval. A teď ho obklopuje neznámá krajina, k níž by měl cosi cítit, ale necítí nic než úzkost a chuť utéct.

Na náměstí v Sudicích prudce zatoužil po rytmu diskotéky. Chtěl rozbít podivné napětí, které ho už druhý den pronásledovalo.

Zaparkoval a čekal. Byli domluveni, že se babička po dvou hodinách mobilem ozve a řekne mu, kam má pro ni přijet.

Před několika lety ho kamarád přemluvil, aby s ním jel do Francie na hřbitov padlých německých vojáků.

„Zapálíš tam svíčku svému pradědovi, stejně nevíš, kde má hrob.“

Nechal se tenkrát umluvit a jel. Tisíce křížů, věčný oheň a tisíckrát opakovaná otázka proč.

Hans věděl, že nacismus není ani po více než půlstoletí mrtvý. Mrtví jsou jen lidé, vzpomínky a víra žijí dál. Znal několik svých spolužáků, kteří vše, zač bojovala generace jejich pradědů, považovali stále za svou věc.

Mobil zazvonil.

„Přijeď,“ ozvalo se z něj. „Čekám. Jeď pořád rovně, uvidíš mě.“

Vyjel nad Sudice a jel alejí mezi zvlněnými poli vpřed. Krajina kolem měla přece jenom cosi do sebe. Napjatě sledoval klikatou silnici a těšil se, že podivný výlet brzy skončí.

Sjel do vesnice, která měla být rájem.

Napadlo ho, že si možná spletli místo na mapě. Tohle nemohla být babiččina vesnice. Domy ze starých fotografií neviděl. Zaznamenal několik zbořenin a mezi domy, které byly obydlené, mnoho proluk. Připadalo mu, že je tady příliš mnoho plevele. Z vesnice čpěla chudoba a beznaděj.

V dálce poznal drobnou postavičku babičky Edeltraud. Přijel k ní, zastavil, ona nasedla a zabouchla dveře.

Mlčela.

Zmateně se na ni podíval, ale pak vůz otočil a zamířil zpět.

Vyjeli nad Třebom.

„Všechno je pryč,“ zašeptala babička a on cítil, že pláče. Skrytě a bez slz, ale pláč to byl. „Dům zmizel, našla jsem jen tu značku na schodech…“

Hans pohlédl na šedočernou silnici před sebou a zatoužil nemít minulost. On sám se ve svém životě ohlížet nebude. Bude žít jen přítomností a myslet bude hlavně na budoucnost.

Pak si ale představil, že by on sám měl náhle opustit Duisburg a začít žít někde jinde, třeba tady, v téhle nepochopitelné krajině. Asi by pořád v sobě nosil světla svého velkoměsta, hluk provozu, panorama vysokých pecí a široký Rýn. Asi by i cítil úzkost z toho, že mu jeho město chybí.

Znovu se zahleděl na svoji babičku. Přestože se mu zdálo, že právě teď cosi důležitého pochopil, otřásl se. Zatoužil být z babiččina světa co nejrychleji pryč.