Slunce a piškoty (závěr)

Na nákupy to odpoledne nešli. Místo nich seděli v ordinaci a pili koňak. Alkohol uvolňoval tělo smrštěné stresem a Ema zamyšleně pozorovala Tomáše.

V hlavě jí vířil kolotoč. Měla strach, že o muži, který seděl naproti ní, vůbec nic neví. Ještě včera jí připadalo, že zná každý detail jeho života. Morous, kterého občas bolí záda, muž s lehkou nadváhou a se smyslem pro humor, člověk do nepohody. A dnes, dnes se na něj dívá jako na cizince. Dnes je z něj muž, kvůli němuž mladá žena propadla nekontrolovatelné vášni. Dokázal vzbudit touhu, která měla Emu připravit o duševní zdraví.

„Vůbec jsem netušil, co se děje. Proč jsi mi nic neřekla?“

Vypadal zničeně.

„Zpočátku jsem to nebrala vážně,“ řekla Ema. „Myslela jsem si, že je to náhoda, ani ve snu by mě nenapadlo, co z toho bude. Myslela jsem si, že jsem někomu šlápla na kuří oko a že to brzy přebolí.“

Ema se na chvíli odmlčela a napila se koňaku.

Svět je prý plný mladých žen, které potřebují ke štěstí rozbít nějakou rodinu, sezobnout zdánlivě ideálního muže a usadit se v pohodlném hnízdečku. Stačilo málo a mohla to zažít i Ema. Rodina rozbitá na kousky, v jejich domě místo Emy jiná žena…

Ema zastavila své představy.

Ne, všechno je jinak.

Ema sedí v ordinaci svého manžela se svým manželem a mluví spolu o něčem, co je oba ohrozilo.

„Nechtěla jsem do toho nikoho zatahovat, pořád jsem čekala, že to nějak odezní. Teprve před pár dny jsem se rozhodla, že to chci vyřešit. Už mě to nesnesitelně dusilo, všude jsem viděla podrazy a nebezpečí. Včera večer jsem víc přemýšlela. Zdálo se mi, že vím, kdo to je, jen se v tom neumím zorientovat. Chtěla jsem ještě počkat pár dní a pokusit se přijít na to, kdo ty odpornosti píše. Pokud bych ani pak neobjevila, kdo to je, všechno bych ti řekla a předala to policii.“

„Policii?“

Ema objala prsty obou rukou svoji skleničku a přikývla.

„Bála jsem se. Hodně. Neumíš si představit, co to se mnou dělalo. Začala jsem podezřívat úplně každého. Jednu dobu jsem podezřívala i tebe.“

„Mě?“

„Bylo mi jasné, že je to někdo z mého okolí. Dneska jsem málem zaútočila ve škole na Martu… Bože můj, ještěže jsem se zbrzdila. Dokážeš si představit, že by se zrovna Marta dozvěděla o tom, že dostávám anonymní dopisy?“

„Kdo o tom vůbec ví?“

„Nikdo.“

„Nikdo? Ty jsi to za celou dobu nikomu neřekla?“

„Ne.“

„Já tě vůbec neznám.“

„Bylo to tak protivné, že jsem to nikomu nedokázala říct. Navíc jsem nevěděla, komu můžu věřit.“

Ema si uvědomila, že se Tomášovi měla svěřit a že to měla udělat už dávno. Společně by řešení našli daleko dřív.

Pak se zahleděla na jeho lehce shrbená záda v bílém plášti, na jeho řídnoucí prošedivělé vlasy, na ustaraný výraz v obličeji.

Ne, takhle jednoduše to nejde. Nikdy.

„Tereza to na mě zkoušela,“ povzdechl si. „Zanedlouho, co nastoupila, na mě začala dělat oči, pak přitvrdila. Řekl jsem jí jasně, že je tady jako zdravotní sestra a že nemám zájem. Myslel jsem si, že to byl z její strany úlet, takový folklór, pan doktor a zdravotní sestra.“

„Mě to taky vůbec nenapadlo, asi pro tu banálnost.“

„Od loňských Vánoc byla úplně v pohodě, dokonce jsem na to už i zapomněl.“

„Od loňských Vánoc? No to je příšerné. Doufala, že se mě zbaví, že mě otráví těmi odpornými dopisy. A málem se jí to i povedlo. Už jsem byla na nejlepší cestě na psychiatrii. To je děs.“

„Musím ji propustit.“

„Je mi jí líto.“

„Ty bys fakt neměla jinde než ve školství šanci. Nemůžeš mít pro každého jen pochopení.“

„Ale přesto… Myslíš, že by se měla léčit?“

V ordinaci se rozhostilo ticho. To ticho nebylo prázdné. V tom tichu byl celý jejich příběh. Všechny vzestupy i pády, všechny krize, všechna šťastná období.

„Měla by se léčit,“ promluvil po chvíli Tomáš. „Ale nebudu to já, kdo jí to řekne. Tak vypjaté emoce něco signalizují a nutně potřebují zklidnit.“

 „Nemůžeš všechno posuzovat jako diagnózu.“

„Ne? Tak proč ses ptala? I ty to vidíš jako diagnózu. Diagnóza je naprosto zásadní. Pokud ji správně určíš, máš vyhráno. Copak tobě se teď, když už víš, co se děje, neulevilo?“

„Strašně,“ usmála se Ema a napila se. „Strašně se mi ulevilo, ani nemáš tušení, jak moc.“

Zadívala se do své skleničky. Strach odplaval. Už se nebude bát dalšího měsíce, dalšího dopisu, dalšího útoku. Představila si mladou tmavovlasou ženu, jak zamilovaně pozoruje Tomáše, jak sestavuje odporné dopisy, jak sleduje jejich účinek. Otřásla se. Možná už chyběl jen krůček k tomu, aby se Ema zhroutila. Jenže Ema si právě teď byla úplně jistá, že i kdyby se zhroutila, Tomáš by ji neopustil. Nevěděla, kde se ta jistota bere, ale byla téměř hmatatelná.

„Chci ti ještě něco říct,“ řekla náhle Ema pozorující zbytky koňaku na dně své skleničky.

Tomáš se na ni zahleděl s obavami.

„Nechce se mi už jezdit o dovolené po všech těch zapadlých končinách. Mám pocit, že se to pořád jen opakuje, že přesně vím, co bude, co uvidím, co se stane. Chci poznat něco jiného, chci se na léto zase těšit.“

„Už jsem na to taky myslel.“

Ema překvapeně vzhlédla.

„Co bys řekla Švýcarsku? Našel jsem jeden penzion…“

Švýcarsko, penzion, čistá postel, snídaně a sprcha?

Ema se pohodlně opřela o opěradlo židle, na níž seděla, a vše svému muži spokojeně odkývala.

Byli spolu.

Večer v Emině kuchyni voněl punč a zněly koledy. Kolem stolu seděly Eminy přítelkyně a jedna přes druhou klábosily. Ema občas pohlédla na pupeny na vánočním kaktusu. Doufala, že kaktus letos zase vykvete.

Usmívala se. Už nemusela žádnou ze svých přítelkyň podezřívat ze zlých úmyslů, už nemyslela na faleš a na zradu. Už nepřevracela svůj život ze všech možných stran, už jí útroby nesvíral ničivý strach.

Svět přestal být ostrý a špičatý.

Bouře se přehnala.

Jako kdyby dnes složila důležitou zkoušku, na niž se po celý rok připravovala a v níž měla znovu nalézt a obhájit sama sebe.

Obraz mladé ženy sedící na bílém lehátku byl ještě hodně živý, Ema měla pocit, že je samá rána, vše ji bolelo, ale život se hojil. Byla si jistá tím, že se její svět znovu zakulacuje.

Slunce a piškoty. To jsem já. Mladá, nebo stará, tohle jsem já. Slunce a piškoty. Navždy.