Identita (povídka)

„Ale já ho miluju! Rozumíš? Miluju!“ křičela Sabina. Miluju ho, rozumíš, miluju je neprůstřelný argument. Omlouvá, vysvětluje, zakazuje a přikazuje úplně všechno. Ničí logiku, zkušenost i tradici a všechno rozbíjí.

Sabina utekla z pokoje.

Klára vstala z křesla, popošla k oknu a zahleděla se na dům v sousední zahradě. Nádherná vila před pár lety vyrostla na místě starého stavení, které bylo zbořeno. Kláře připadalo, že její dcera Sabina chce udělat něco podobného. Zbořit staré stavení a postavit zbrusu nové.

Klára zavřela oči. Dům zmizel. Přesto věděla, že v sousední zahradě stojí.

Když Klára zavře oči před Sabininou volbou, nic se tím nezmění. Ta volba bude dál existovat. Sabině je dvacet tři let a je dospělá. Dospělá a zodpovědná za vše, co v životě dělá. Krásná pravda, která Kláru trápí.

Klára má dvě dcery, starší Markétu a mladší Sabinu. Kdyby měla před dvaceti lety hádat, se kterou budou v dospělosti větší problémy, bez rozmýšlení by řekla: „S Markétou.“

Sabina byla tiché, tvárné a přizpůsobivé dítě. Nevyvolávala konflikty, rozhodovala se pomalu a promyšleně. Nebylo třeba trestat ji, obzvlášť motivovat, či dlouze přesvědčovat. Sabina žila v souladu se vším, co svět vyžadoval. Zřejmě na svou chvíli čekala do dospělosti.

Markéta od dětství dávala najevo svůj postoj, vyvolávala konflikty, protože prosazovala samu sebe. Podřizovala se až po delší době, milovala pobyt v opozici. A příroda ji k tomu vybavila i velmi ostrým jazykem.

Dnes, když jsou obě dcery dospělé, vypadá všechno jinak.

Markéta se vdala, má dvě děti, s manželem si vzali hypotéku, opravili nedaleký starší dům a usadili se v něm. Žijí tak, jak tomu Klára rozumí.

Sabina je nečitelná. Studuje na univerzitě obor, o němž ani Klára ani její manžel netuší, k čemu by mohl být dobrý. Podporují ji, ale jen proto, že je to jejich dcera, ne proto, že by v jejím studiu spatřovali smysl.

Markéta vystudovala ekonomii. Všem bylo jasné, o co se jedná, všem bylo jasné, že se Markéta uživí.

Ale Sabina? Klára si ani pořádně nepamatovala název oboru, který Sabina studovala, byl složitý a nic jí neříkal. Ani obsah studia nic neobjasňoval, neurčité přednášky a semináře, tisíce mluvených, tisíce psaných slov a smysl stále unikal.  Kolem Sabiny se kupila mlhovina, přes niž k ní nebylo možné proniknout.

Nedávno Sabina z mlhoviny vystoupila. Avšak Sabině, na kterou se Klára pamatovala, se nepodobala. Tiché, tvárné a přizpůsobivé dítě bylo pryč. Místo něho je tady mladá paličatá žena s šokujícími postoji.

„Všichni jsme lidé a je úplně jedno, odkud pocházíme a kde žijeme.“

„Vztah mezi mužem a ženou funguje všude úplně stejně. Vždycky je to vztah mezi mužem a ženou.“

„Kulturní rozdíly obohacují. Vidíš všechno moc černě.“

Kláru Sabininy pravdy bolely. Kdyby nebyly podbarveny tónem miluju ho, rozumíš, miluju, dalo by se nad nimi mávnout rukou, dalo by se v klidu čekat, až se rozpadnou. Jenže jsou podbarveny tónem miluju ho, rozumíš, miluju, a tak naděje, že by bolestně vyšuměly, neexistuje.

Sabina před dvěma lety odjela na zájezd do Tunisu. Tam se bezhlavě zamilovala do domorodého mladého muže. Svého vyvoleného od té doby pětkrát navštívila, on za ní ještě nepřijel.

Dva roky jsou dost dlouhá doba na to, aby si Klára začala dělat starosti. Pětkrát dva týdny – stačí to na vztah?

„Skypujeme si. Skoro každý den.“

„Jak spolu mluvíte?“

„Anglicky.“

„Myslím si, že o něm nic nevíš. Dovolená a skype jsou pro život málo.“

„Mně to stačí.“

Klára byla v posledních týdnech nervóznější a nervóznější. Blížila se doba Sabinina odletu do Tunisu a Klára se bála, že se Sabina už nevrátí. Netušila, kde se její obavy vzaly, ale nedokázala se jich zbavit. Marně si připomínala Sabininu dospělost a zodpovědnost za vlastní kroky. Měla o ni strach. Šílený strach. Uvědomovala si, že její tvárnost a přizpůsobivost, které teď dřímají, pro ni mohou být vstupenkou do pekla. Miluju ho, rozumíš, miluju…

Sabina se jako člověk vytrácela. Rodila se bytost upjatá k milovanému muži.

Klára cítila, že se Sabina hodlá odříznout od svých kořenů.

Zanedlouho Sabina sejde dolů se sbaleným kufrem, chladně se rozloučí a odjede.

Navždy?

Klára se zahleděla na dům v sousední zahradě. Na dokonale střiženém sytě zeleném trávníku zářilo bílé lehátko a na něm odpočívala čtyřicetiletá žena v bikinách. Vystavovala své tělo pozdně letním paprskům a na něco určitě myslela. Klára nevěděla, na co jejich sousedka konkrétně myslí, věděla ale, na co určitě nemyslí: na Darkovice. Ta žena nemyslela na místo, kde žila. Její mysl opanoval pouze dům se zahradou. Za plotem pro ni začínal svět, který ji nezajímal a o kterém se domnívala, že ho nepotřebuje.

Klára si povzdechla. Domů, které chtěly stát jen za sebe, přibývalo. Možná se Klářina vesnice jednou rozpadne, zbydou jen samostatné noclehárny pro lidi, které skutečný svět vůbec nezajímá.

Klára se otřásla.

Když v jejich sousedství stávalo místo vily chátrající venkovské stavení, byla Klára mladá a nad venkovem ohrnovala nos. Jezdila za prací do Ostravy a toužila v Ostravě i bydlet. V moderním bytě na moderním sídlišti. Klára tehdy poslouchala rockovou hudbu, oblékala se jako vandrák, vyhýbala se kostelu a posmívala se starým babkám, které mluvily jen nářečím.

Přeletělo třicet let a všechno je jinak. Klára chodí do kostela, její oblečení je elegantní a promluvit si v nářečí jí přináší nevýslovnou rozkoš. Jen rocková hudba jí zůstala, tu poslouchá pořád.

Někde v jejím životě musel nastat zlom. Byl nenápadný, ale nastal.

Klára měla podezření, že velmi hluboko v člověku je uložena jeho identita. Vytvořil ji řetězec předků kombinacemi genetických informací, nasáváním energie z místa existence a bezesporu i sociální zkušeností. Jak jinak si vysvětlit Klářin stesk, který cítila, když žila v Ostravě? Cosi uvnitř ji nesnesitelně bolelo a to cosi v ní zřejmě vyvolalo onen zlom.

Klára od dětství toužila po velkém městě, dobré práci a moderním bytě na moderním sídlišti. Všechno, co chtěla, měla. Přesto ji tehdy cosi nesnesitelně bolelo. Tu bolest v duši léčila skvělým sexem, kinem, koncerty, dobrým jídlem, ponocováním na mejdanech, nakupováním. Byly to ale jen tišící prostředky, léčit nedokázaly. Skvělý sex nevyvážil lehkomyslnost jejího tehdejšího partnera, filmy a koncerty mnohdy bolest ještě prohloubily, z dobrého jídla začala tloustnout, pití na mejdanech jí časem připadalo nesnesitelně nudné a jednotvárné. A nakupovat se taky nedalo do nekonečna.

Jednoho dne si uvědomila, že život, který vede, nechce. Stála u stejného okna jako teď a hleděla na chátrající dům v sousedství. Cítila, že nechce, aby za pár let podobně vypadal dům jejích rodičů, že nechce, aby za pár let takhle vypadala celá její vesnice.

Vrátila se a vdala se za muže, jehož identitě beze slov rozuměla.

Sabina teď jde za čímsi, co kdysi zřejmě hledala i Klára. Říká tomu miluju ho, rozumíš, miluju, a je to jen útěk za snem. Až prohlédne, až se ozve její identita, nebude už pro ni pozdě?

Klára si uvědomila, že je bezmocná. Všechna její životní zkušenost je v tuto chvíli k ničemu. Nemůže své dceři vysvětlit, co je identita, nemůže ji ochránit před bolestí. Sabina si na to musí přijít sama. Bez vlastní bolesti nepochopí, že identita se nedá změnit. Dá se umlčet, znásilnit, ale nikdy se nezmění. Je dána. Člověk ji může překřičet, to ano, ale křik pak musí být stále silnější a silnější, až v určitém bodě přejde do šílenství. Identita se tím ale nezmění.

Klára si uvědomovala, že jediné, co pro svou dospělou dceru může udělat, je to, že se za ni bude modlit. Všechno ostatní je jen a jen na ní.

Za chvíli se Sabina objeví v tomto pokoji, s kufrem, sbalená na cestu.

Klára celou svou bytost soustřeďovala na to, aby se se svou dcerou dokázala rozloučit s láskou, bez hádek a výčitek.

Nikdo neví, jak se řetězec předků propojil v Sabinině nitru, nikdo neví, co ta žena potřebuje k tomu, aby našla sebe.

Bůh ji ochraňuj.